Krystalky ledu bodají mě do tváří,
zima začíná snad.
Chladem se klepu, závějí procházím,
Ztratila jsem se? Bude mě někdo hledat?
I kdyby někdo v mých stopách vydal se,
ztratí se v mysli mé,
vždyť sama sebe hledám soudíce,
že zpátky ven nikdo nevyjde.
Příliš mnoho temných zákoutí,
poskrovnu mýtin slunečných,
jen vyschlá poušť, kam noha nevkročí,
a skalnaté hřebeny hor nemilosrdných.
Hluboké hvozdy odporných příšer plné,
mým domovem nyní jsou,
korunami světlo měsíční občas pronikne,
paprsky sluneční se v temnotě rozplynou.
Chceš snad pustinou tou bloudit?
Prosím, však vodu nehledej,
žízní tu zahyneš,
radši to vzdej... mě nehledej.
ČTEŠ
Verše
PoetrySbírka psaná někdy 2015-17 v mým gympláckým období. Dlouho tu byla, ale smazala jsem ji. Dospěla jsem k závěru, že ač se za ni nepostavím, má právo tu být. Takže je zpět. :) Mrzí mě, že se nezachovaly komentáře, který se staly tak nějak součástí, al...
