Šok zvaný dvojče

Kapitola první

„Diano! Pospěš si, nebo přijdeme pozdě," volala máma ze síně. Poupravila jsem si tyrkysové šaty, přehodila přes ně krátké modré sako a na nohy si natáhla černé silonky a nazula černé boty na podpatku. Outfit jsem doplnila o náhrdelník z perel a sešla jsem dolů za mámou. „To je dost. Kolikrát ti mám opakovat, že včasný pří..."

„...včasný příchod je prvním krokem k dobrému dojmu," dokončila jsem za ni. Probodla mě pohledem.

„Nevtipkuj. Máš deset minut zpoždění. Okamžitě běž do auta," zavelela. Raději jsem šla. Poslušně jsem se usadila na sedadle spolujezdce a zapnula si pás, máma mezitím nastartovala a vyjela ze zahrady.

„Stále si své rozhodnutí můžete rozmyslet." Žena po porodu ležela na lůžku a pozorovala doktora držícího její dceru. „Ne," odpověděla zoufale, „zaslouží si ten nejlepší život, který se mnou nezažije."

Cesta ubíhala velmi pomalu. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kam jedeme, jsem se uklidňovala tím, že tam každou chvíli musíme dorazit. Po hodině mamka konečně odbočila z dálnice a po vesnické cestě si to štrádovala k obrovskému domu, který měl asi šest pater, na každém z nich padesát oken a velké vchodové dveře zdobil modrý nápis, který mě vyděsil k smrti. Dětský domov Sunflower.

„Mami! Snad mě nechceš dát pryč? Tolik jsem toho snad neprovedla? Vždyť mě máš ráda...," blekotala jsem.

„Uklidni se, Dee," usmála se na mě mamka, „nikoho nechci dát pryč. Pojď." Vystoupily jsme z auta a vešly do velké haly plné věšáků s čísly, na nichž visely stejné tmavě zelené kabáty nebo černé bundy. V jedné z místností, která měla prosklené dveře, jsem viděla tucet malých kluků i dívek, všichni v uniformách. Holky měly bílé blůzičky s krátkým rukávem, zelené skládané sukýnky dlouhé lehce nad kolena a ve stejném vzoru i kravaty. Bylo poznat, že jsou nasazovací na gumu, protože takhle krásně by si to samy asi neuvázaly. V černých balerínách měly bílé nadkolenky, které jim však neustále padaly, místo aby je měly natažené – vždy u poupravování koutkem oka pokukovaly po vychovatelce, která se za celou dobu neusmála. Kluci měli rovněž bílé košile, k nim černé kalhoty, černé boty a stejné kravaty jako holky. Na věšácích na zdi viselo dvanáct šedých sak.

Další místnost byla trochu staršího obsazení o stejném počtu, řekla bych věk čtrnáct až sedmnáct let. Většina holek byla namalovaná, s povytaženými sukněmi, povolenými kravatami a odepnutými knoflíčky u blůz odhalujících výstřih, jen nadkolenky na svém místě. Kluci měli povolené kravaty a rozepnutá saka. Seděli na velké semišové pohovce modré barvy, na jejich klíně se uhnízdilo pár těch hezčích děvčat. Vedla s nimi živou debatu plnou chichotání, jejich pohledy a posměch se ubíraly k dívce, která měla hnědé krepaté vlasy, upravenou uniformu a na nose tlusté brýle.

Máma mě zavolala a usadila před ředitelnu, takže jsem víc neviděla. Poslouchala jsem, o čem se za dveřmi baví mamka s ředitelkou, ale rozuměla jsem jen pár sousloví. Moje dcera... skvělá péče... bude v pořádku... bla bla bla.

Uběhlo dvacet minut a ven vyšla sekretářka, která mě zavolala dovnitř. Nervózně jsem vešla a mamka se... usmívala??? Takže se mě nechce zbavit? V danou chvíli jsem si nebyla vůbec jistá. Mladá ředitelka vstala, aby mě přivítala. Podala mi ruku.

„Dianko, moc ráda tě poznávám." Její úsměv byl falešný jako její prsa a vypovídal o tom, že už ho ukazovala stovkám dětí, které přijímala do domova. Přes všechen odpor jsem si s ní potřásla a na vyzvání se posadila.

„Víš, dneska jsem tě sem vzala proto, abych...," promluvila mamka, ale já jí skočila do řeči.

„Já vím, mami. Slyšela jsem to za dveřmi. Chceš mě tu nechat, myslíš si, že to pro mě bude nejlepší. Ale to nechápu. Proč teď? Konečně máme peníze, konečně nemusíme řešit, že nemám na autobus. Myslela jsem, že mě máš ráda." Déjà vu. To už jsem dneska říkala.

„Ale zlatíčko. Jak už jsem jednou řekla, nikoho nechci dát pryč. Naopak." Následně pokračovala ředitelka.

„Byla jste domluvená s pěstouny, že po porodu jejich vlastního dítěte nebo po dovršení šestnáctého roku dívky ji sem převezou a my vám zavoláme, že si ji můžete převzít, je to tak?" Mluvila o té holce jako o nějaké věci. Máma přikývla a žena mluvila dál: „Tinčina pěstounka má termín za pár dní, proto ji sem začátkem měsíce přivezli. Překontrolovali jsme váš případ a vzhledem k vyhovujícím podmínkám vám musím s radostí oznámit, že vaše žádost o svěření nezletilé zpět do péče byla schválena. Věřím, že se s vámi bude mít dobře." Mamka se na ni usmála, poděkovala a potřásla si s ní rukou. Následně vstoupila ředitelčina sekretářka a vedla s sebou dívku s plavým culíkem, která... vypadala úplně stejně jako já!

„Mohla jsi mi alespoň říct, že chceš adoptovat mou sestru! Mohla jsi mi říct, že nějakou mám," vyjela jsem na máti v autě. Ta vůbec nevypadala, že by ji má reakce nějak překvapila nebo zaskočila. Zato Christina měla na krajíčku. Seděla na zadním sedadle a pozorovala okolí malým okýnkem. Už jsem dál nemluvila. Počkala jsem domů, kde nakonec máma spustila sama.

„Vím, že jste obě dvě naštvané. Vím, že se na mě zlobíte. Přesto však doufám, že mě pochopíte, až vám to vysvětlím. Je mi třicet čtyři let, bylo mi bez čtvrtroku osmnáct, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Rodiče mě vyhodili z domu, váš otec se na mě vykašlal. Na krku jsem měla dluhy. Dělala jsem brigády načerno, abych si něco vydělala. Když jsem zjistila, že budu mít děti dvě a ne jedno, málem to se mnou seklo. Po porodu jsem dala starší z vás pryč. Doufala jsem, že se z toho vyhrabu, abych si tě, Tinko, mohla vzít zpátky. Jedno dítě jsem mohla dávat na hlídání, dvě miminka by mi nikdo nehlídal. Když umřel před pěti lety strýc Pavel a já tohle všechno zdědila, dodělala jsem si vysokou a konečně jsem všechno splatila. Jak už jsi říkala, Dee, konečně žijeme normálně a neřešíme, že nemáš ani na autobus, konečně mám pořádnou práci. Doufám, že spolu zvládneme žít a že z nás bude konečně rodina."

„Stále si své rozhodnutí můžete rozmyslet." Žena po porodu ležela na lůžku a pozorovala doktora držícího její dceru. „Ne," odpověděla zoufale, „zaslouží si ten nejlepší život, který se mnou nezažije." Doktor přikývl a předal dítě ošetřovatelce. Pak se ohlédl na pacientku. „A ta druhá?" zeptal se pro jistotu. „Pokud oběma život nezajistíte, alespoň jedna by s vámi zůstat mohla." Žena chvíli pozorovala dítě a pak přikývla. Natáhla ruce a přivinula si dceru na hruď a se slzami v očích pronesla: „Dianko... jednou si vezmeme i Christinku zpátky domů."

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Ségra naopak vypadala, že bude vraždit. Nejdřív mamku, pak mě a nakonec asi sama skočí z okna nebo pod vlak. Máma nás přerušila z rozjímání. „Dio, vezmi Chris kufry nahoru do levé ložnice. Bude to teď její pokoj."

„Cože? Celé roky jsi tu místnost měla zamčenou a zakazovala mi tam chodit. Tak proč..." V tom mi to došlo. Jen co nám prastrýc dům odkázal, máma se určitě celou dobu snažila pokoj vybavit, abych o tom nevěděla. Geniální. Jasně že mě vždycky zajímalo, co je za mou zdí, ale nikdy jsem neměla dost odvahy k tomu, abych to prozkoumala.

Vzala jsem tedy dva kufry, každý do jedné ruky, a po pokynutí na sestru jsem vyrazila ke schodům. Sestru... stejně je to divné. Naprosto neznámý člověk má stejné rodiče i obličej jako já. Na patře jsem odbočila doprava a zastavila se před dveřmi oné tajemné místnosti. Stiskla jsem kliku a otevřela dveře. Pohled mě opravdu uchvátil.

Dvěma okny do pokoje prosvítalo odpolední slunce, pod jedním z nich se nacházela prostorná postel a u druhého psací stůl, na něm notebook a bedničky. Kolem zdí byly skříňky a jedna komoda, přesto byl v místnosti dostatek prostoru i na hraní fotbalu. Došlo mi, na co je. Já mám v pokoji koberec napevno, kdežto tady byla spousta malých na plovoucí podlaze, ideálním povrchu pro tanec. Tina vypadala stejně překvapeně jako já.