Šok zvaný dvojče

Kapitola sedmá

Od Joeina složení slibu uběhl už téměř měsíc. Všechno se vrátilo do starých kolejí a dokonce jsem měla pocit, že i Chris zapadla, protože jsem o ní téměř nikdy neslyšela, a to jsme spolu ve třídě. Stávalo se ale – a teď si nejspíš trochu protiřečím – že jsem ji potkala na pohovce před svým pokojem, většinou ji ale její kamarádky odtáhly. Avšak náhle tu znovu byla.

„Chris? Co tady zase děláš?" zeptala jsem se své sestry. Nepoužila jsem naštvaný tón, spíš jsem zněla, jako bych jí chtěla pomoct. Samotnou mě to překvapilo.

„Ahoj, Dee. Já jen... Uvědomila jsem si, že to ty jsi mi celý život chyběla. Odmalička mám pocit, jako by půlka mě byla někde daleko, jako bych nebyla celá. Taky jsem ti chtěla něco ukázat, jen je to trochu soukromé."

Povzdechla jsem si. „Tak pojď dovnitř, stejně tam nikdo není." Ségra vesele vyskočila, a jakmile jsem místnost odemkla, vstoupila.

„Která postel je tvoje?"

„Támhleta," ukázala jsem doprostřed jedné z řad. Okamžitě se na ní uhnízdila a pokynula mi, ať jdu za ní.

„Chci ti ukázat, jak jsem žila, než jsem přišla k vám." Otevřela zelené album a vytáhla fotku, na níž bylo ozdobným zlatým písmem napsáno 375 89 – Sunflower – 2001. Uviděla jsem miminko se světlými vlásky a uvědomila si, že už jako půlroční jsme byly k nerozeznání. „To je jedna z mála fotek, co nám dělali v děcáku. Fotili nás každý rok, vždycky v červenci. Dávali to do našich karet, aby měli potencionální rodiče z čeho vybírat."

Prohlédla jsem si fotografie. „A co roky dva tisíce dva až dva tisíce šest?" zeptala jsem se zmateně. Věděla jsem, že posledních několik let byla Christina u pěstounů, ale ve zmíněné době ještě nechodila ani do školy.

„To jsem byla v péči kousek od Edinburghu." Otočila na další stránku. „Tady jsme všichni, teda krom Juliy." Posmutněle se na obrázek podívala. „Tohle jsou rodiče, jmenovali se Jamesovi. Ta černovláska, to je Sally, nejstarší vlastní dítě. Pak je tu Tony, ten byl taky vlastní. A nakonec Adam, dvojčata Peter a Greg, já a na téhle fotce je Julia, ta přišla, když mi bylo pět. Byli jsme každý z jiného děcáku, ale do jedné domácnosti jsme se dostali díky Programu." Ukázala mi leták Programu na péči o předškolní děti bez rodiny.

Zadívala jsem se na fotografii rodiny. Byla tam dívka – brunetka – kterou nepojmenovala. „Kdo je tohle? Nějaká sestřenice?"

Prudce zavrtěla hlavou a já viděla, že má co dělat, aby neplakala. „To-to... To je Leonie. Prostřední z vlastních dětí. Byla... byla pro mě vším. Veškerý čas jsme trávily spolu. Dokud teda neodjela na intr."

„Promiň, to jsem nechtěla," řekla jsem rychle. Lehce jsem ji pohladila po rameni. Zatím jsem nebyla schopná ji dát víc sesterské lásky.

„To je v pohodě. Tady je fotka, když mi bylo skoro jedenáct. To jsem přišla ke svým druhým pěstounům. Celou dobu jsem věděla, že tam budu jenom na pár let a že se pak vrátím ke své vlastní rodině, jen jsem nějak nevěděla, jestli to tak chci. Přeci jen se mě mamka zřekla."

„Ne tak docela. Celou dobu plánovala, že tě vezme zpátky. Deset let... To zemřel mamky strejda. Ona vždycky říkala, že ani on se svou sestrou, to jako s naší babičkou, nijak zvlášť nevycházel. Každopádně na pohřbu nám nějaký úředník řekl, že strejda v závěti všecko odkázal nám. Nastěhovaly jsme se do jeho domu a našly dopis, kde nám psal, že má rakovinu. Chtěl nám říct, abychom z jeho peněz zaplatily dluhy a konečně žily jako rodina, všechny. Tehdy jsem to nepochopila, ale máma mi před pár dny pověděla, že on o tobě celou dobu věděl. Tak si mamča dodělala poslední rok výšky a začala pracovat tady. Kousek odtud je základka, kam jsem chodila do svých dvanácti. Pak jsem nastoupila sem."