Šok zvaný dvojče

Bonusová kapitola - Kamarádka diktátor

Sedm je zvláštní číslo. Volali jím na mě, samozřejmě použili i ta ostatní. Sedm jako rok, kdy jsem se znovu fotila u nápisu Sunflower. Sedm jako narozeniny, které jsem poprvé slavila v domově.

Tu první zimu, krátce po mém příchodu, jsem strávila jen zíráním do fotoalba. Cítila jsem se dost sama a jediné, co jsem chtěla, bylo zachovat si vzpomínky na svou rodinu. Stále jsem nechápala, proč mě poslali samotnou do cizího prostředí, přesto jsem věřila, že se pro mě co nejdříve vrátí.

Trvalo skoro dva roky, než jsem si našla kamarádku. To jsem si alespoň myslela. Byla o sedm let starší, byla vysoká a krásná. Obdivovala jsem hlavně její kaštanově hnědé vlasy, možná proto, že mi tak moc připomínaly ty Leoniiny.

Stephanie se stala mým živým štítem před nepřátelskými dětmi mého věku a já jsem na oplátku dělala, co po mně chtěla. Štípnout ve spíži čokoládu? Žádný problém. Vyčistit deset párů bot? Brnkačka. Zabavit vychovatelku, aby se mohly holky večer vytratit ven? S radostí!

Nedocházelo mi, že si se mnou jen hraje, že pro ni nic neznamenám. Myslela jsem si, že takhle probíhá každé přátelství – jedna káže, druhá činí. Obskakovala jsem ji a její dvě nohsledky prakticky pořád. Sama sobě se dnes divím, že jsem je tehdy neprokoukla. Briana a Gabriella si ze mě neustále dělaly dobrý den a Stephy, ta ke mně byla milá jen jednou, a to, když jsem zapochybovala o našem vzájemném vztahu.

Nikdy se se ale mnou nerozdělila o čokoládu, kterou jsem sebrala kuchařce. Nikdy mě s sebou nevzala na tajný večerní výlet. Ana s Ellou mi dávaly neustále najevo, že jsem totální nula, ale já si toho skoro nevšímala. Měla jsem drahou kamarádku Steph.

Krátce před svými jedenáctinami jsem konečně dostala rozum. Jí už bylo osmnáct a chystala se domov opustit, za mnou téměř denně chodila mladá žena, která si mě chtěla vzít do péče. Odcházely jsme ze Sunflower v týž den.

Nazývejme to procitnutím. Přišlo, když mě v posledním týdnu navštívila Blair, moje budoucí pěstounka. Zrovna jsem si balila některé své věci. Byť jsem jich měla málo, protože jsem téměř celý život strávila v uniformě, do jednoho kufru jsem se nevešla. Dovnitř vtrhla Stephanie a dožadovala se pozornosti.

„Mělas bejt před dvaceti minutami v naší ložnici," vyštěkla na mě tenkrát. Já hlupačka jsem se jí ještě začala omlouvat.

„Promiň, Steph, já... přišla za mnou Blair, já... nestihla jsem ti to říct."

„To je mi ale úplně jedno. Já za čtyři dny odjíždím, a ještě nejsem vůbec sbalená. A Ana s Ellou jedou příští víkend. Teda, ty seš takovej sobec, Christino."

Nestihla jsem se ani nadechnout, když zareagovala Blair. S naprostým klidem promluvila: „Stephanie, měla bys odejít. Tinka má ještě práci. Pokud mě nešálí zrak, máš dvě zdravé ruce, které můžeš ke svému balení použít. Určitě to hravě zvládneš sama."

Sledovala jsem Stephinu reakci, ale stále mi to úplně nedocházelo. Hned, jak Blair zmizela za branou domova, jsem se vydala do levého křídla pátého patra, kde měly ložnici nejstarší dívky. Zaklepala jsem na dveře. Otevřela mi Gabriella, oděná jen do krátkého fialového župánku, který jí z jednoho ramene sklouzával. Jediným vražedným pohledem a pokynutím hlavy mě poslala do rohu místnosti, přičemž očima z pokoje vyprovodila všechny nevyžádané svědky.

Hlasitě jsem polkla. Byla jsem v tu chvíli vyděšená jako malé dítě. Bylo to, jako bych stála před mafiánským bossem a čekala na rozsudek smrti. Holky se se zlomyslným výrazem válely na postelích. „Tak na co čekáš?" zeptala se mě Stephy a kývla hlavou k devíti prázdným kufrům, vždy třem jedné barvy, a obrovské skříni plné oblečení. „My si nechceme zničit novou manikúru, tak doufám, že nám pomůžeš. Elliny věci do modrých, moje do červených, Aniny do těch růžových. Šup, máš jen hodinu!"

Toho večera jsem naposled dovolila svým slzám zmáčet mi polštář. Jen mě využívala. Věřila jsem, že to, co prožívám, je přátelství. Myšlenky mě donutily si vzpomenout na mou první rodinu. Říkala jsem si, co asi dělají mí bratři, kde teď pracuje Sally, kterou vždycky bavila žurnalistika, jaká asi je malá Julia. Usnula jsem s tím, že na světě existují lidi, kteří mě mají rádi.

Ve snu mě navštívila Leonie. Rysy její tváře jsem si pamatovala zcela přesně, ale došlo mi, že dnes už je jí téměř dvacet. Promluvila ke mně. „Tinko, moje malá Tinko. Co se to s tebou stalo? Jsi jako nějaká onuce." V jejím hlase jsem slyšela zklamání a strach.

„To tys mě tady nechala, Nie. Já tě vždycky považovala za svou nejbližší."

„Já? Ne. Odešla jsi sama. Za pytlík karamelek." Sáhla do kapsy, vytáhla balíček bonbonů a zamávala mi jím před obličejem.

„Co mám dělat?" zeptala jsem se s nadějí.

„Ty jsi tady ta chytrá. Já jsem jen tvé podvědomí."

„Leonie! Prosím, jsi pro mě nejdůležitější z mých tří sester!"

„Pozor na falešného přítele si dej," řekla mi a začala se ztrácet. Než však zmizela úplně, pronesla ještě jednu větu: „A nezapomeň, máš víc sester, než si vůbec myslíš."

S trhnutím jsem se probudila. Najednou jako by se mi rozsvítilo. Věděla jsem, co musím udělat. Tiše jsem se zvedla z postele a s baterkou v ruce zamířila o dvě patra výš. Vstoupila jsem do pokoje těch nejstarších. Z rohu mě pozorovalo devět dokonale sbalených kufrů. Bez jediného zaváhání jsem došla k prvnímu z nich a dala se do práce.

Ráno mě, stejně jako všechny ostatní v domově, vzbudil velmi vysoký trojhlasý jekot. Všichni jsme okamžitě vyběhli za jeho zdrojem a ihned vybuchli smíchy. Z veškerého oblečení Steph, Any a Elly jsem na podlaze složila nápis „Hra skončila", přičemž jsem některé speciální kousky rozvěsila po lampách, lustrech a garnýžích. Sama se dnes divím, že jsem tehdy nikoho nevzbudila.

Stephanie podpořená Anou a Ellou se mě pokoušela obvinit z celé té situace, ale podle vychovatelky jsem měla lepší argumenty. Proč bych to dělala? Spíš proč bych to dělala, když jsem jim to všechno sbalila já? Šla bych jen sama proti sobě. Tím jsem samozřejmě práskla na Steph všechny její prohřešky. Tajné noční výlety, šikanu mladších i krádeže zásob ze spižírny. Musela jsem přiznat, že jsem jí pomáhala, přesto jsem nakonec odešla s pocitem, že mě vychovatelka chápe víc než kdokoliv jiný. Nejspíš si prošla něčím podobným.

V sobotu ráno, v den našeho odjezdu, se mi přišla omluvit. Samotnou mě to překvapilo, ale přijala jsem to. Blair a její manžel už na mě čekali, ale přesto jsem se jí musela zeptat. „Proč jsi to vlastně udělala?"

Její odpověď mě zaskočila. Znovu. „Měla bys hlavně vědět, že jsem tě nikdy nechtěla jako kamarádku." Ušklíbla jsem se, ale ona pokračovala: „Nech mě domluvit. Chtěla jsem někoho, na kom bych si mohla vybít všechen ten vztek na moje rodiče, že mě tady nechali. Podívej se, Chris, ty svůj příběh neznáš, to je možná dobře. Ale moji rodiče... Prostě mě tady nechali, přestože nemuseli. Měli tolik možností, ale oni si chtěli užívat a cestovat. Podívej, ty jdeš do péče. Já jsem nebyla ani v Programu. Celý život jsem strávila tady."

Bylo to, jako bychom obě dvě prozřely. „Jednou se se svou rodinou setkáš, Stephy. A jsem si jistá, že za to budete všichni vděční."