Šok zvaný dvojče

Kapitola desátá

Tuhle kapitolu bych ráda věnovala všem těm, kteří se podílejí na tvorbě a hře toho skvělého RPG, zejména pak Péťovi, Peťovi a Páje.

Ještě toho večera se ozvalo lehké zaklepání a u dveří se objevila zelená obálka. V ní bylo kostrbatým písmem napsáno, abych se dostavila do většího kumbálu, který se nachází v oddělení pokojů zaměstnanců a případně jejich rodiny. Podepsaná byla moje sestřička, proto jsem se rozhodla jít.

Proplížila jsem se internátem až do budovy školy, odkud jsem nenápadně zmizela do dalšího několikapatrového domu. Mamka naštěstí bydlí úplně nahoře, stejně tak ředitel. Ono místo, kam mě Christina pozvala, se nacházelo v přízemí.

„To ti to trvalo," zaslechla jsem náhle.

„Tinko!" Zaradovala jsem se a objala své dvojče.

„Hej! Udusíš mě," smála se dívka a pak mi ukázala, co skrývá ve sportovním vaku, který měla na zádech. „Koukej, štípla jsem mamce víno. A mám i nějaké křupky a čipsy."

Skvěle jsme si večer užily. Hodně jsme se smály a divím se, že na nás nikdo nepřišel. Během půl hodiny jsme měly celou láhev v sobě. Nevím, jak jsem se dostala na pokoj, mám docela okno.

Druhého dne ráno jsem se jako obvykle převalila na Staciinu postel, která tam ale nějak nebyla. Zkrátka jsem sebou flákla na podlahu. „Au. Moje zadnice," postěžovala jsem si a zvedla oči, abych zjistila, kam se onen pohodlný kousek nábytku poděl.

Z přemýšlení mě vyrušil vysoký dívčí hlas. „Tak dělej, nebo nestihneme snídani."

Otočila jsem za ním hlavu a nevěřila svým očím. Stály tam dvě dívky, jedna ještě omotaná v ručníku, mokré zrzavé vlasy jí volně spadaly na ramena. Druhá už byla v uniformě, přestože ji na snídani mít nemusíme. Své hnědé vlasy měla jako obvykle v jednoduchém uzlu ozdobeném modrou látkovou květinkou.

Brunetka promluvila: „Že to říkáš zrovna ty, Rachel. Vždyť ani ty nejsi oblečená, navíc sama chodíš pozdě pokaždé."

„No jo, Tay, to je asi fér," odpověděla jmenovaná a zmizela v koupelně.

Taylor se otočila ke mně. „Opravdu by sis měla pospíšit, než všechno snědí normošky. Víš, že jich je jak malých myší."

Konečně jsem si uvědomila, kde jsem. Tay a Rache, zelené flanelové pyžamo, zmizelá Staciina postel...

„Ta mrcha," zanadávala jsem si pro sebe. Oblékla jsem si uniformu, kterou jsem našla ve skříni na ramínku, a rozčesala si vlasy. Vážně? To je jak zápletka z nějaké telenovely. Tohle ti neprojde! pomyslela jsem si. Rozhodla jsem se, že si jako obvykle nechám rozpuštěné vlasy, ale Rachel, která právě vyšla z koupelny, mě zastavila.

„Ty si je nesepneš? Já teda chápu, že se chceš Die podobat, je úžasná, ale myslím, že jí by se nelíbilo, kdybys vypadala jako její kopie," upozornila mne. Docela mě i potěšilo, jak dobře mě zná.

„Máš pravdu, Rache. Když už jsme se začaly sbližovat, byla by blbost, abychom to jen tak zahodily." Pozorovala jsem její výraz. Ví, že jí takhle říkáme jen já s Tay. Zdálo se ale, že si ničeho nevšimla. „Tak razíme, ne?" zeptala jsem se, zatímco jsem si vytvářela na hlavě culík. Nedělala jsem ho asi od deseti let, a taky to bylo poznat.

„Možná, že kdyby sis vzala brýle, tak se ti to povede," smála se Taylor.

No jasně! Přece se nemůže vydávat za mě, když budu mít její skla. Nic neuvidí. Vzala jsem je tedy do rukou a nasadila si je na nos. „Páni, ona je vážně úplně slepá," zasmála jsem se a opravila si cop.

„Ona? Co to plácáš?" podivila se Rachel, která se konečně uvolila obléknout.

„Já řekla ona?" zachraňovala jsem situaci a hrála hloupou. „Myslela jsem sebe. Jako že já jsem slepá."

Holky jen pozvedly obočí a nic neříkaly. Vydaly jsme se proto na snídani, kde jsem zahlédla své drahé dvojče obklopené svými kamarádkami. Chloe vypadala zeleněji než po včerejší cestě, ale snažila se, aby to nikdo nepoznal. Věděla jsem, že se můj vztah s Christinou vyvíjel vcelku dobře, než mě opila a přemístila, proto jsem jim všem zamávala a tvářila se, jako by se nechumelilo. Seděly jsme u sousedního stolu, takže jsem měla docela přehled o tom, co si povídají.

Usoudila jsem, že to bude fungovat i obráceně. „Hele, Rache, myslíš si, kdybychom se s Dianou vyměnily, že byste to poznaly?" zeptala jsem se možná trochu hlasitěji, než bylo třeba, a přitom sledovala Stayinu reakci. Jestli mě někdo pozná, tak ona.

Ta však nejevila známky pozornosti na mou osobu, ale nevěnovala se ani mému druhému já, totiž Christině. Spolu s Loty se zaměřila na Chloe a její zvláštní chuť k jídlu – míchaná vajíčka zapíjela kefírem a u toho si mazala rohlík paštikou.

Moment, cože? Vždyť ona byla vždycky vegetariánka! To nedává smysl. Udiveně jsem dívku pozorovala, než mě probralo lusknutí prstů.

„Země volá Christu, přepínám," smála se Tay. „Přestaň je pozorovat. Zaprvé to není slušné a zadruhé ses na něco ptala."

„Myslím si," odpověděla Rachel na mou původní otázku, „že bych to možná poznala, kdybyste byly vedle sebe. Teď třeba jasně vidím rozdíly mezi vámi dvěma, když vás mám obě před očima."

Usmála jsem se na ni, ale zklamalo mě to. Ona to nevidí. Taylor si toho také nevšimla a Stacie měla moc práce s Chlo. Upřímně mě to štvalo, ale chápala jsem to. Najednou mi došlo, jak je možné, že mě Christina tak dobře zná, jak se dozvěděla o kumbále a taky o burákovém másle.

„Ten deník..." zašeptala jsem, když jsem si uvědomila situaci. Ten den, co byl zahájen Hon, se u mě na pokoji ségra zastavila a ukazovala mi své fotky. Pak tak rychle zmizela. Musela mi ho sebrat tehdy! Co všechno z něj vyčetla? Vrátila ho až o několik dní později.

„Co to zase blekotáš, Tinko?" zeptala se rusovláska a pohlédla na brunetu, která seděla po její pravici. „Nezdá se ti dneska nějaká divná?"

„Hm?" Taylor pootočila hlavu a polkla vodu, které se právě napila. „Jo, máš pravdu. Ven s tím."

Povzdechla jsem si. „Fajn. Řeknu vám to po škole. Do té doby to ale nebudeme řešit, platí?"