Šok zvaný dvojče

Kapitola druhá

„Je to zvláštní, viď? Celý život žijeme v domnění, že jsme jedináčci a teď najednou tohle," snažila jsem se začít rozhovor. Dost se mi však příčilo, že jsem s ní mluvila. Christina je přesně ten typ člověka, kterému já se normálně vyhýbám. Vlasy ulízané v culíku, oblečení jednoduché a levné, na očích hranaté brýle, boty měla ošoupané.

„Hm," zabručela jen a otevřela skříň, kam si začala vybalovat kufr. Pak si všimla, jak na věšáku visí tři stejné školní uniformy – světle modrá kostkovaná sukně do pasu, bílá blůzka s nadýchanými krátkými rukávy s kravatou sladěnou se sukní. Přes ni bylo přehozené krátké tmavomodré sako, dosahovalo zhruba k pasu sukně, s dlouhými rukávy a erbem. Jedny černé baleríny a několikery bílé nadkolenky spolu s černým kabátem, rukavičkami a baretem byly ve skříni také. Fajn, kdysi všechno patřilo mně, ale já jsem si odmakala celé léto, abych si koupila několik nových uniforem. Nebudu chodit jak strašák. „Co je tohle?" Jednu vytáhla a podívala se na mě. „To jako budu muset nosit uniformu i tady?"

„Ale ne, přeskočilo ti?" zasmála jsem se. „To je přece školní uniforma." Věnovala mi vražedný pohled. Ušklíbla jsem se. Hned mi bylo lépe. Když dovolíš, sestřičko, ráda si budu své přátele vybírat sama. „Prostě za chvíli končí prázdniny a my jedeme do internátní školy jako každý rok, tak si moc nevybaluj."

„To je perfektní," pronesla Christa s ironií v hlase, „z jednoho ústavu se vrátím a máti mě hned pošle jinam. Už chápu, proč si mě tak nadšeně brala."

„Zbláznila ses? Jede tam s námi. Je to zástupkyně ředitele. Brzy nás čeká cesta do nejlepší školy v Anglii, tak se s tím smiř. Já jdu k sobě."

Vešla jsem do svého pokoje a kecla sebou na postel. Hned jsem však zase vstala a zapojila mikrofon do bedniček. Řekla jsem si, že si trochu procvičím hlasivky před konkurzem do školního sboru. Nejprve jsem se rozezpívala a následně jsem spustila jednu úžasnou taneční pecku. Ani ne za pět vteřin se tatáž písnička ozvala z repráků ze sousedního pokoje. Zesílila jsem si zvuk, abych ji takzvaně přeřvala, což Chris popudilo k tomu, aby si hudbu také dala hlasitěji. Takhle to fungovalo asi minutu, než jsme překročily mamčin limit a ona pěkně nahlas zvolala přes celý barák: „Dvojčata! Okamžitě dolů!"

Přiběhly jsme dolů prakticky naráz a vykřikly: „Mami! Řekni jí, ať si to ztiší!"

„Holky, tak pro začátek – obě sednout." Poslušně jsem si sedla do křesla a Chris mě následovala. „Jste spolu sotva pět minut a už se to nedá poslouchat. Měla jsem za to, že budete nejlepší kamarádky. Koukněte, obě máte stejnou písničku. To nemůže Diana zpívat ke Chrisinu tanci?"

„Nesmysl. Vždyť řve jak pavián," uchechtla se ségra. Probodla jsem ji pohledem.

„Ty zase dupeš jak slon. Vyrovnávám, sestřičko," vrátila jsem jí.

„Dost!" křikla mamka. „Musíte spolu začít vycházet. Za dva dny odjíždíme do školy a vy dvě jste od této chvíle kamarádky, nebo vás dám ve škole na samotku. A to mi věř, Chris, že to nechceš. Od této chvíle až do odjezdu nechci slyšet žádnou písničku a myslím to smrtelně vážně."

Tohle fungovalo. Na samotce jsem spala, když mi bylo dvanáct a s jednou holkou jsem se porvala, protože mi vzala mobil, který mi mamka koupila léto předtím. Vlastně jsem si za to mohla trochu sama, jelikož jsem se s ním hrozně chlubila, ale stejně mi ho neměla brát. Musely jsme spolu pak tři noci být na samotce a já myslela, že to nepřežiju.

Když jsme po dvou dnech, v sobotu ráno, nasedly do auta a vyrazily na sever, žádná z nás nemluvila. Každý rok jsme si s mamkou povídaly o různých věcech, ale dnes jsem měla v uších sluchátka já, Tina taky a vzájemně jsme se probodávaly pohledem. Máti měla puštěné rádio. Cesta byla nekonečná.

Jakmile mamka sjela na polní cestičku, sundala jsem sluchadla. „Mami, platí naše dohoda?" zeptala jsem se, ale než stihla něco říct, Chris do toho skočila.

„Jaká vaše dohoda?"

„Máme spolu dohodu, že já nedělám problémy a máma se ke mně nehlásí."

„Aha. Fajn. Tak jo. Já se k tobě taky nebudu hlásit, Dio," pronesla významně sestra.

t