Šok zvaný dvojče

Bonusová kapitola - Je těžké být odložená

„Stále si své rozhodnutí můžete rozmyslet." Žena po porodu ležela na lůžku a pozorovala doktora držícího její dceru. „Ne," odpověděla zoufale, „zaslouží si ten nejlepší život, který se mnou nezažije."

Doktor mne tedy odnesl pryč. Dostala jsem sice jméno, které matka vybrala, i její příjmení, ale do svých sedmi měsíců jsem byla jen Tři sedm pět osm devítka. Tohle číslo mi přidělili v dětském domově Sunflower, kde jsem ten čas strávila. Pak si mě vzali mí první pěstouni, ale to předbíhám.

Těch prvních pár měsíců bylo nejlepší období v děcáku, které jsem tam zažila. Sice jsem byla uplakané miminko, ale jen jsem si tím získávala pozornost sester. Cítila jsem se dost osamělá, jako by mi unesli někoho blízkého. Nejmladší ze sester měla nádherné blonďaté vlasy a já ji považovala za svou maminku.

Ve své první rodině jsem strávila asi pět let. Bylo to v malé skotské vesničce poblíž rušného Edinburghu. Šlo o manželský pár zapojený do Programu na péči o předškolní děti bez rodiny, přičemž v této domácnosti nás ve stejnou dobu vyrůstalo sedm. Co se týče vlastních dětí mých pěstounů, byla to nejstarší Sally, patnáctiletá, mladší Leonie, devítiletá, a nejmladší byl chlapec jménem Anthony, kterému bylo v době mého příjezdu do rodiny čerstvých pět let. Sourozenci z Programu se mi pak stali čtyřletý Adam, dvouletá dvojčata Peter s Gregem a měsíc před mým odjezdem zpět do dětského domova si pár vzal malou Juliu.

S Leonií jsem si z rodiny rozuměla nejvíce. Pořád jsme hrály nějaké hry, a přestože je téměř o deset let starší, byla stále se mnou. Vymýšlela všechno možné, jen abych se cítila jako její sestra. Mezi mé nejoblíbenější patřila módní přehlídka – to jsme Sally obvykle vyrabovaly skříň – a hra na baletky.

Maminka si nás jednou všimla, když jsem byla uprostřed sóla z Labutího jezera (nebo jsem si spíš vymýšlela kroky na hudbu, kterou Nie pouštěla), a zeptala se mě, jestli bych se to nechtěla naučit pořádně. Přihlásila mě na baletní průpravu a v pěti letech už jsem vystupovala v Ošklivém káčátku. Měla jsem tam sice jen takový štěk, ale znamenalo to pro mě strašně moc. O to víc mě zklamalo, když jsem se o půl roku později vracela do dětského domova.

Pak přišla do rodiny Julia. Zničehonic už se svět netočil kolem mě. Sally zmizela na vysokou do Edinburghu, Leonie byla už rok na internátu a Tony se zajímal jen o fotbal. Všichni ale obdivovali to malé tiché miminko, mnohem tišší, než jsem byla já. Připadalo mi, že na mě najednou nemá nikdo čas.

Možná pro mě bylo i vysvobození, že jsem musela odjet. V předvečer mých šestých narozenin jsme se všichni sešli – jako rodina – a oslavili je. Dokonce přijela i Nie z internátu. Všichni mi pak dali dobrou noc a tvářili se děsně smutně. Vůbec mi nedocházelo, co se děje. Maminka mě pak ještě vykoupala, přestože středa nebyla koupací den. Leonie za mnou pak přišla do postele a v objetí si se mnou povídala.

Vzbudila mě až Sally, která se jen snažila odtáhnout naši sestru. I tak už jsem měla vstávat. Mamka mi dala snídani a já zamžourala na velké hodiny nad krbem. Nie mě je naučila poznávat. Bylo teprve půl páté. Divila jsem se, proto jsem se zeptala, co se děje.

Mé starší sestry ani maminka mi nedokázaly lhát. Řekly, že se musím hezky obléct a vrátit do dětského domova, odkud jsem před necelými pěti a půl lety přijela. To mě dostalo. Začala jsem brečet a nedokázala jsem přestat. Když se mě snažily obléknout, začala jsem kolem sebe kopat a křičet, že nechci odjet.

Člověk by řekl, že se Julia probudí, ale ne, spala jako zabitá. Musel ale přiběhnout tatínek a chytit mě on. Přesto jsem se ale uklidnila, až když mě Leonie podplatila karamelkami a slíbila, že s maminkou, Sally a se mnou pojede až do Edinburghu na nádraží.

Vyrazily jsme krátce po páté. Nasedly jsme na autobus a já svírala v náruči panenku, kterou jsem dostala od sester k narozeninám. Začala jsem chápat, proč jsme je slavili už včera. Na vlakové stanici jsme se pak s Nií deset minut loučily.

Nasedly jsme, tentokrát už bez prostřední sestry, na rychlík směr Londýn a já v té hlučné mašině okamžitě usnula. Vzbudila jsem se o dvě hodiny později, když do mě žduchala Sally. Čekala nás výstupní stanice, proto jsem se se svou nejstarší sestrou držela asi tři zastávky v objetí. Nakonec nám zamávala z vlakového okýnka a pomalu zmizela v dáli.

Maminka mě potichu vedla za ruku po štěrkované cestě, na jejímž konci jsem viděla velkou budovu. Měla asi šest pater a spoustu oken. Vstoupily jsme dovnitř a já viděla spoustu černých bund či zelených kabátů na háčcích s čísly. Asi na třech byly naplněné pytle s oblečením.

Přišla nějaká žena a pověděla nám, že nás očekává ředitelka. Ta vypadala docela mladě, tváře jí zdobil falešný úsměv a z výstřihu jí čouhaly papírové kapesníčky. Uvítala mě a zavedla za vychovatelkou. Už jsem nebyla Christina Armstrongová... Znovu ze mě udělali Tři sedm pět osm devítku.

Vychovatelka mě zavedla do velké koupelny, kde jsem si nejprve zašla na záchod a následně začala s očistou. Sebrala mi panenku a spolu s mým oblečením ji hodila do koše. Stála jsem před ní úplně nahá. Posadila si mě na židličku a do ruky vzala nůžky. Než jsem cokoliv řekla, ostříhala mi mé krásné zlaté lokny úplně nakrátko – na kluka.

Pak mě postavila do sprchy a pustila na mě proud vody. Když jsem vylezla, nepřipadala jsem si čistá, jako spíš sedřená z kůže. Položila přede mě oblečení, ať si to vezmu. Oblékla jsem se a prohlédla se v zrcadle. Nakonec mě vychovatelka odvedla do ložnice a ukázala mi postel s mým jménem a číslem. Na ní leželo jen fotoalbum, které bylo částečně zaplněné prvními šesti lety mého života.