(Creepy)Pasty

Colurofobie

Colurofobie je strach z klaunů, a jsem si jistý, že většina lidí to v určité době svého života pocítila.

Někdy se strach vytratí v dětství, a někdy přetrvává po celý život.

Měl jsem tu smůlu, že jsem byl jeden z těch, co se jich tato fobie jen tak nepustila, a pravděpodobně ještě dlouho nepustí. Od svých pěti let kdy jsem vstoupil poprvé do cirkusu až doposud, do mých sedmnácti.

Takže si asi dokážete představit, jak moc jsem se zděsil, když jsem zjistil, že na oslavě narozenin mé sestřenice bude vystupovat klaun. Málem jsem tam odmítl jet, ale mí rodiče trvali na tom, že jsem dost velký na to, abych obavy hodil za hlavu, a jednoduše se tak zbavil strachu. A navíc moje sestřenka si mě moc přála vidět.

Nakonec jsem se tedy rozhodl jet. Přece jen, klaun bude zaneprázdněný bavením dětí na oslavě, a to je to co klauni dělají ne? Baví děti.

Když jsme dorazily, bylo tam jen pár rodinných přátel, příbuzných, a několik kamarádu sestřenice, kteří se zajímali hlavně o velký skákací hrad. Musím uznat, že byl opravdu skvělý.

Pak jsem uviděl klauna, byl v hloučku smějících se dětí, nevpadal nebezpečně, ale přesto jsem začal být nervózní. A tak jsem se rozhodl ještě navýšit vzdálenost mezi námi. Přešel jsem ke stolu s občerstvením, kde mně čekalo to, co byste obvykle na dětské party očekávali.

Pak mi ale došlo, že někdo stojí za mnou. Myslel jsem si, že je to někdo koho znám, někdo z přátel, nebo rodiny, a tak jsem se otočil, abych ho mohl pozdravit. Ale pak jsem ztuhl, skrz tělo mi projela vlna strachu, přímo přede mnou totiž stál ten zpropadený klaun!

Stál tam, s tím svým pokřiveným , špatně nalíčeným úsměvem. Natáhl ke mně ruku v groteskně velké rukavici , začal jsem se třást. Jeho ruka byla pořád blíž, a blíž, a blíž.

Zděšeně jsem třeštil oči.

V tom se dotkl mého nosu , usmál se a řekl : ,, Tůůt!" jako by troubil o klakson auta.

V tomto bodě jsem absolutně ztratil pojem o okolí, jen jsem chtěl být co nejdál od toho zpropadeného klauna. Strčil jsem do něj a vyběhl směrem k domu, ignorujíc volání nemile překvapených rodičů.

Ani jsem se neohlédnul ,jestli mě sledoval, prostě jsem běžel dál.

Rychle jsem za sebou zabouchl dveře, a těžce jsem oddychoval. Snažil jsem se uklidnit , ale stále jsem se nekontrolovatelně třásl. Věděl jsem že za chvíli sem vtrhnou rodiče a vynadají mi za to , jak jsem se zachoval, ale sakra, vždyť byl tak blízko! Co má sakra za problém, že mně nemůže nechat na pokoji ?

Otevřely se dveře a já čekal, že jsou to rozlícení rodiče, místo toho jsem znovu ztuhl hrůzou, ten šašek sem přišel, s hloupým úsměvem na tváři, který se ještě rozšířil, když mně spatřil.

,, JDI ODE MĚ PRYČ!" zařval jsem. Můj strach se pomalu obracel v hněv . Mohl vědět že jsem měl strach? Proč prostě neodešel? To nebylo fér...

Z klaunovy ošklivě namalované tváře se pomalu vytrácel úsměv, a sotva jsem stačil zareagovat než se na mně vrhl a shodil mně na zem. Plivl mi do tváře ,, Bojíš se klaunů? Dám ti důvod bát se ty sráči!"

Snažil jsem se uniknout, jenže ten šílený šašek mně přišpendlil k zemi svýma rukama v obrovských rukavicích. Cítil jsem jak mi prsty svírá krk. Jeho tvář dočista pozbyla výrazu jaký jsem viděl dříve toho odpoledne, nyní se v jeho tváři zračilo čiré šílenství a touha po krvi.

Opouštěly mně síly, a pak přišli. Nikdy jsem nebyl tolik vděčný za to že je vidím, moji rodiče a strýc. Křičeli, matně jsem rozeznal jak někdo říká aby zavolali policii, ale to už se strýc snažil ze mě toho šíleného klauna sundat.

Nic moc dalšího si z toho dne nepamatuji, ale za pár dní se mi do rukou dostaly místní noviny. Byl tam článek o tom co se stalo, hned na první stránce:

Ukázalo se že klaun, který zaútočil na chlapce na dětské oslavě byl šílenec, který již několik měsíců unikal policii. Chodil na dětské oslavy v kostýmu klauna, napadal lidi...doposud zdařile unikal...ale zdá se že jeho šťastné dny nadobro skončily.

A pokud jde o mně, myslím že mi bude trvat několik let než úplně zapomenu a zbavím se svého strachu z klaunů...A to jsem ještě nemluvil o mimech.