Boj s časem

Hovor

Ráno jsem se probudila v cizím obýváku na tmavě modré pohovce. Chvíli mi trvalo,než mi došlo,kde jsem a proč. Ale nakonec jsem si vzpoměla,ten za kým jsem letěla až z Hawaje zná odpovědi na všechny otázky ohledně 18.května,ale nechce nic říct zadarmo, a není to žádný troškař,požaduje hned 280 milionů Liber. Budu se muset nejspíš spojit s Cedrikem,abychom přišli na to,jak z něj dostat odpovědi i bez peněz,nemáme totiž ani Libru- a to doslova,v Irsku neplatíme Librama.
"Dobré ráno,Melisso,doufám,že jsi během spánku přišla na to,jak mi seženeš ty peníze. Vzhledem k tomu,kolik milionů to je,nejvhodnější by bylo vyloupit banku, okrást nějakého milionáře,nebo lépe miliardáře." Jen jsem se na něj podívala a znovu jsem spustila hlavu na pohovku. Mason odešel do kuchyně a já se rozhodla,že musím zavolat tomu Cedrikovi,ale rozhodně se mi do toho nechtělo teď,když mě bude ten všivák slyšet,šla jsem za ním do kuchyně a on mi "velice laskavě" nabídl toast s máslem. Vzala jsem si ho a řekla jsem:" Jdu se projít ven na čerstvý vzduch." " To klidně jdi,ale nezapomeň na ty peníze."
Na to jsem nereagovala a rovnou jsem vyšla z baráku na ulici. Dojedla jsem svou snídani a v kapse jsem vyšmátrala zmuchlaný papírek se vzkazem a Cedrikovým číslem. To ho tedy budu otravovat brzy. Vytahuju z kapsy svůj telefon,jo zase z kapsy,mám prostě hodně kapes. Vyťukávám jeho číslo a trochu nervozně klikám na tlačítko vytáčení.
"Vytáčím" ozval se můj telefon a začal vyzvánět. Po pár pípnutí vyzvánění mi to Cedrik zvedl :"Ano?Tady Ced.." "Cedriku?" Skočila jsem mu do řeči. "Melli? Jsi to ty?Co potřebuješ?" "Jo,jsem to já. A ehm..máme problém. Našla jsem toho kluka a prý ví o tom,jak vrátit čas do normálu,ale chce za to pěknou sumičku." "Takže nás bude vydírat,co? Kolik toho chce?"
"No dost-280 milionů liber." "A jak se k tomu máme dostat? " "No asi vyloupit banku,zabít milionáře,či co já vím ..." "Hele,tak já za tebou nějak dojedu a pobavíme se o nějakém plánu jo? Kde jsi?" "Birmingham,Raines street,až přijedeš do Birminghamu ,napiš." "Tak jo,tak zatim a snaž se toho kluka moc nenaštvat,jo? " řekl a zasmál se. "Tak zatim." Řekla jsem a típla jsem hovor. Napadlo mě,že když se hned nechci vracet do toho domu,mohla bych si jít zaběhat. Ani sluchátka jsem si do uší nestrkala ,mobil byl už zase v kapse a běžela jsem prostě do neznáma.
Když jsem se celá utahaná vrátila,Mason stál ve dveřích a měl trochu naštvaný výraz: "Kdy jsi byla?!?" "To si nemůžu jít ani zaběhat,nebo co? " řekla jsem a prošla jsem kolem něho do obýváku,kde jsem měla svůj kufr. V tu chvíli mi začal zvonit telefon...

Tak po hrooozně dlouhé době další díl.Moc se omlouvám za neaktivnost,ale vůbec nebyla nálada a čas a hlavně se mi vůbec nechtělo. Ale díky @Bublinka16 tu máte další díl :) tak zatím :)