Boj s časem

Kufr na pláži

O pár stejných dní později...
Už jsem se pomalu smířila s tím, že žiju stejný den furt dokola. I když,úplně se s tím nesmířím nikdy. To prostě nejde,je to nepřirozené. Ale už jsem věděla, že ráno nemusím brzy vztávat,někdy nemusím vůbec vyjít z domu, jindy jsem zase strávila celý den v centru Dublinu a "nakupovala jsem",poslední dobou už ani nenechávám peníze na pultíku. Je to prostě zbytečné. Dneska jsem se spontálně rozhodla,že mám možná jedinou příležitost podívat se zadarmo mimo Irsko. Hrozně mě lákaly Karibské ostrovy, a měla jsem ohromné štěstí, že 18. jedno letadlo odlétalo. Dopravila jsem se i se sbaleným kufrem na letiště místní hromadnou dopravou. A snažila jsem se nikoho nedotýkat, oni totiž můj dotek ucítí. Vešla jsem do letištní haly a byla jsem udivena,jak je to obrovské místo, ještě nikdy jsem letadlem leletěla,takže jsem tu nikdy nebyla a absolutně netuším,kam mám jít. Na velké informační tabuli bylo napsáno: LET 853-KARIBSKÉ O.-ODBAVOVÁNÍ
Páni,to znamená,že bych si měla pospíšit,jinak mi to uletí. Našla jsem správný terminál a i vstup na odbavení. Vešla jsem dovnitř a tam bylo pár hlídačů a lidé, kteří letěli stejným letadlem. Nastal tu menší problém: musela jsem projít rentgenem,který zkoumal,zda nemám u sebe nic nebezpečného. Musela jsem až na konec řady,abych do někoho nevrazila a když jsem jako poslední v řadě chtěla jít,začal rentgen pípat,protože jsem u sebe měla lahvičky s přípravkama na vlasy. Do letadla se smí mít jen jedna lahev ,aby kdyby to byly nějaké výbušniny,abych to neslila k sobě a nebouchlo to na palubě. Spěšně jsem proběhla skrz houkající rentgen,ale lidi okolo jsou v pohodě, jakoby nic neslyšeli. Taky že jo, oni vlastně nic neslyší. Znatelně se mi ulevilo a pokračovala jsem do rukávu,který vedl do letadla. Pravděpodobně tam nebude volné místo,když nemám letenku,kufr budu muset mít u sebe a sedět budu tedy buď na něm, a nebo přímo na zemi.

Rozhlížela jsem se po ledadle,a bylo to přesně tak,jak jsem předpokládala-nikde nebylo volné místo. Měla jsem dvě možnosti: Sednout si do uličky a pokaždé,když půjde letuška budu muset uhnout, a nebo jít si sednout na záchod. Pro začátek jsem zvolila tu druhou možnost. Vlezla jsem do kabinky na záchod- mimořádně smrdutý záchod a zavřela jsem se tam. Moc dlouho jsem ten smrádek nevydržela,takže jsem si šla s kufrem sednout na co největší okraj uličky,aby byla menší pravděpodobnost,že do mě nějaká letuška narazí.
Let byl dlouhý,ale bezproblémový, kolem půlnoci našeho času jsme byli v Karibiku. Naštěstí je ještě dnešní 18-tého. Zítřejší bude až od 2 hodin. Ještě,že jsme stihli doletět,jinak bych se i s letadlem přemístila zpátky do Dublinu. Ale co teď? Musím si najít nějaký hotel,kde se ubytuji. Vylezla jsem z letiště a venku mě ovanul horký,dusný vzduch. Takovýhle teplo snad v Irsku nemáme ani v nejparnějších létech. Taxik jsem si stopnout nemohla,takže jsem se vydala pěšky hledat nějaký hotel.Letiště se nacházelo nedaleko pláže,tak jsem se k ní podle cedule nějak dostala. Ani to nebylo daleko,ale v tom horku a se zátěží se mi šlo hrozně. Jakmile jsem uviděla moře,nechala jsem kufr tam,kde mi vypadl z ruky a rozběhla jsem se k němu. U břehu jsem odhodila boty a začala jsem si máchat nohy. Takhle teplé moře v Irsku prostě nemáme,měla jsem co dělat, abych se udržela a nevlítla tam celá, přeci jen v mokrém oblečení by mě asi na hotel nepustili. Pak mi došlo,že mě nikdo neuvidí,ale stejně,můžu sem zajít potom.Když jsem si dost osvěžila nohy,došla jsem si pro zapomenutý kufr,boty jsem si nesla v ruce, vydala jsem se do toho nejhonosnějšího hotelu,který tu na téhle pláži byl.
Vešla jsem do ohromné vstupní haly,kde recepční vítala příchozí hosty a vzala jsem si jeden z pověšených čipů od pokoje. Měl na sobě nápis s číslem 312,takže jsem se vydala i s kufrem do třetího patra,kde byl můj pokoj. Odemkla jsem si ,a když jsem vešla dovnitř,oněměla jsem úžasem. Vzala jsem si na sebe rychle plavky a vyrazila jsem zpět na pláž, čip k pokoji jsem nechala ležet na písku u břehu, však je nikdo nesebere. A s radostí jsem skočila do teplého moře. Bylo to úžasné!

Po třech hodinách odpočívání ve vodě i opalování se na pláži jsem toho měla dost a odešla jsem do svého pokoje. Plavky jsem musela od soli trochu umýt a dala jsem si je sušit. Jenže teď jsem nevěděla,co dělat, takže jsem si na chvilku pustila televizi, jenže jsem tomu nerozuměla,takže to nešlo.Nakonec jsem se rozhodla, že vezmu foťák a půjdu fotit nějaké pěkné momentky. Slunce právě zapadalo a od hladiny moře se červeně odráželo,v zadu na moři byla vidět silueta loďky,takže tohle byla jasná volba pro mojí 'uměleckou' fotku. Pak jsem si fotila palmy a tak.
Když jsem měla nafoceno,šla jsem na pokoj a protože už byla tma, a já byla po letu unavená,šla jsem hned spát. Před tím,než jsem usnula jsem uvažovala,jak je to tady s časem a v kolik se tady začíná od začátku, asi to bylo někdy během toho,jak jsem se koupala,jenže jsem nic nezaznamenala. Spokojila jsem se s tím vysvětlením, že jsem byla příliš zaujatá průzračnou vodou, nebo,že to prostě nejde na první pohled poznat a usnula jsem tvrdým,hlubokým spánkem.

Tak jsme na Havaji,líbí se vám ,že jsem ji poslala pryč od domova? A že nemusí tvrdnout ve škole? :D

Mějte se krásně,Lucka :)