Děti Ohně Povstání

2.Lov

Stála jsem na začátku lesa, a nasávala jsem vůni jehličí, mokrého listí, hub, lesních zvířat. Vždy jsem měla lepší čich, zrak, sluch, než ostatní ale kdo by si toho všimnul, nejsem moc oblíbená. Jsem řadči sama, nevím všechny elfy v mém věku které znám, jsou hloupí a zpomalení. Prostě podřadní.

Dojela jsem až na malou louku. Narího jsem uvázala u stromu, protože kouzlit nemůžu. Bohužel kouzlit se učíme až v dospělosti, která u elfů nastává v 100 letech, takže si budu muset ještě 54 let počkat. Povzdechla jsem si. A vydala jsem se do lesa.

Vlasy mi lítaly do všech stran, běžela jsem lesem. Doběhla jsem k malému jezírku, když mě strašně rozbolela hlava. Chytla jsem si spánky, poslední době se mi to stává strašně často, dřív to bylo jen při silných emocích, právě kvůli tomu jsem se začala stranit ostatních, ale teď se mi to stává jen tak a je to silnější než kdy jindy. Zvedla jsem hlavu, chtěla jsem se rozhlédnout po okolí. Nemohla jsem. Nic jsem neviděla, jen fleky a bolest stále narůstala. Vykřikla jsem už po několikáté ale tentokrát se vsadím že to slyšeli až v Lemionu, v mém rodném městě, možná to slyšela matka a pomůže mi. Viděla jsem strašně barevně hlavně rudé a oranžové odstíny. Nejednou barvy přestali a já viděla vše, doslova můj zrak se musel tisíckrát zlepšit, nejen zrak ale i sluch a čich. Bolest udeřila a já neviděla nic, jen temnotu.

Stála jsem na skále, tedy ne já ale drak, měl krásné krvavě oranžové šupiny přední část krku, břicho a spodní část ocasu měl světlou skoro bílou, rohy, ostny a drápy měl trochu světlejší než břicho. Měl krásné oranžové oči plné lesku, inteligence a zářila v nich volnost a divoká jiskra připravena lovit a zabíjet.

Byla jsem jako duch, uvězněná v těle draka cítila jsem každý pach, viděla dokonalým dračím zrakem, cítila jsem jak mi slunce zahřívá zářivé šupiny, jak každý sval v dračím těle chtěl letět, oheň který se mi rozlíval po celém těle připraven spálit nepřátele.

Byly to úžasné pocity, přála bych si aby to nikdy neskončilo. Dál bych přemýšlela kdyby se drak nepohnul. Začal couvat, když byl asi 10 metrů od srázu zastavil se. Roztáhl křídla lehce s nima zamával, ale nevznesl se. Protáhl se, křídla složil těsně k tělu. Rozběhl se, a skočil. Chvilku padal volným pádem, a potom roztáhl majestátní překrásná křídla. Adrenalin ve mě stoupl. Už nikdy jsme nechtěla být elfka. Být drakem je úžasné, cítila jsem jak se vzduch opírá do křídel, jak se dračí tělo kroutí ve vzduchu, jak se svaly napínají když letí.

Byla to krása, ale pak jsem ucítila bodnutí u srdce. Byla to pravda. Já nejsem drak, ale elfka. Můj otec je jeden z nejslavnějších drakobijců, vlastně celá elfská rasa draky nenávidí. Vlastně draci jako takoví už nežijí, je to smutné ale hodně magických tvorů už neexistují protože elfy ohrožovaly. Ale možná že jedinci přežili a žijí daleko od Ilirie. Jediní draci kteří žijí jsou měniči, a ti umí svou podobu změnit na cokoliv.

Vrátila jsem svou pozornost k drakovi, v jehož těle jsem celou dobu. A pak mě něco napadlo Můžu ho ovládat?

Byl to šílený nápad ale zkusit jsem to musela. Začala jsem se soustředit na to co drak dělá, a povedlo se. Jenom že v životě jsem neletěla v dračím těle. Padala jsem volným pádem a všelijak se snažila roztáhnout křídla. V hlavě se mi ozval hlas.

" Pššt maličká, musíš se uklidnit, po té zkus vnímat každý sval i šlachu. " Byl to hluboký a něžný hlas. Nevím proč já ho prostě musela poslechnout. Přestala jsem se hýbat. Nechala jsem své dračí tělo padat a vnímala vzduch který narazí do mého těla. Pak jsem začala od předních tlap až po špičku ocasu vnímat své tělo. Pak jsem si uvědomila co se stane když roztáhnu křídla. Mé tělo můžou vystřelit vzdušné proudy vystřelit na jakoukoliv stranu. A pak mi to došlo, vzpomněla jsem si když jsme startovali. Musím kormidlovat ocasem. Zhluboka jsem se nadchla a ucítila tolik pachů. Roztáhla jsem křídla a vzdušný proud mě okamžitě vystřelil pryč, byl to můj poslední pokus protože zem už byla strašně blízko. Mrštila jsem ocasem do strany, na konci ocasu jsem stočila křidélka a vyrovnala směr letu.

Pomalu jsem plachtila nad krajinou. Byl to smíšený les s převahou jehličnanů. Všude mezi stromy byly skály, od malých až po obrovské. Krajina byla také velice hornatá všude kolen lesa byly obrovské hory. Jako by ohraničovali lesní ráj.

Vzlétla jsem víš viděla mraky. Vždycky jako malá jsem s mamkou jezdila nedaleko za město na malý kopec, kde jsme pozorovali mraky. Vždycky jsem se jich chtěla dotknou. A teď mám možnost.

Byla jsem rozhodnuta chytnou mrak. Když jde ve mě ozval hlásek Dají se mraky sníst? Bylo to sice divné ale proč ne. Za jak dlouho budu mít možnost sníst mrak.

Vyhlídla jsem si jeden krásný bělounký mráček. Vyletěla jsem kousek nad něj, přitáhla jsem křídla lehce k sobě. V poslední moment jsem je roztáhla. Vnikla jsem do něj svými obrovskými tlapami a tlamou plnou smrtelných břitev. Než jsem stačila nějak zareagovat držela jsem svymi předními tlapami hlavu, kousala levou zadní tlapu, a levou jsem držela čelisti. A všude kolem mě byly zbytky marku.

Když jsem ve své hlavě uslyšela hluboký smích. Byl to ten hlas co mě předtím zachránil. " Moje milá mrak ulovit nemůžeš, je to jen vodní pára, jako třeba mlha. " řekl stále se mi smál. Je jsem zamručrla.

" Co kdyby jsi si šla ulovit něco pořádného? " zeptal jse. Jo proč ne, pi tom všem padání a lovení něčeho co se nedá chytit. Pomyslela jsem si. Ale je pravda že hlad mám vždyť jsem měla jen snídani.

Přistál jsem na louce. Rozhlédla jsem se. Nasala jsem pachy zvířat ucítila jsem velkého jelena. Plížila jsem se lesem a viděla jsem paroží. Přikrčila jsem se, a odraz mám skvělý směr i rychlost když se ozvala obrovská rána. Au! Zařvala jsem naštvaně mrskla ocasem. Z nozder mi vyletěli plameny. Byly krásné a rudé. Proč jsem nepoužila oheň? No jo proč jsem nepoužila oheň! Já jsem tak blbá! Fňukala jsem. Počkat draci umí fňukat? Moc otazek.

Došla jsem zpět na louku, znovu jsem zavětřila. Kanec, velky kanec vzlétla jsem. Uviděla jsem kance byl kousek podemnou a vůbec si mě nevšímá. Výborně. Vrhla jsem se na něj. Zařvala jsem a než stihl zaregistrovat že se po něm vrhl drak jsem mu zarazila drápy hluboho do masa. Vystříkla krev, prase zakvičelo, co nejvíc mohlo a ja jsem spustila mohutný proud ohně přímo na něj.

Byla to chyba. Jen co jsem kance pustila a zakousla jsem se, těšila jsem se protože elfové jsou vegetariáni. Kousla jsem pouze do spáleneho masa a kostí. Pustila jsem ho a začala plyvat všude kolem sebe, byl to hnus ta spaálenina. Zase jsem začal fňukat. Jsem te nejhorší drak vůbec, ani jídlo si sehnat neumím.

V hlavě se mi začalo pracovat, konečně. Ze všech lovů jsem si vzala něco užitečného a snad přišla na to jak si obstarat jídlo.

Vzlétla jsem. Letěla jsem a svým dračím pohledem jsem bedlivě pročesavala každou škálu. Asi po 10 minutách jsem našla přesně to co jsem hledala. Na hoře jedné škály se pásla horská koza. Vyletěla jsem víš semkla křídla k sobě a střemhlav jsem se ji vrhla naproti. Roztáhla jsem křídla v momentě abych proletěla asi čtyři metry nad ní. Otevřela jsem čelisti a vychrila jsem mocný proud ohně, tentokrat si ale nehodlám spálit svou večeři, ale dokonale jsem ji odřízla cestu pryč. Koza, jak jsem čekal se lekla a vyrazila ke srázu. Rychle jsem se obrátila, chytla ji do pařátů a rychle ji usmrtila svým stiskem.

Našla jsem si jeskyni před ní byl takovy plácek, kde jsem s chutí spořádala svoji kozu a šla si lehnout.

Jakmile jsem usla probudila jsem se. Jenže ne jako dračice Maia, ale nudná elfka Maia. Byla jsem u jezírka v lese. Nemohla jsem přestat myslet na můj dračí sen, byl tak reálný. Nechtělo se mi ale musela jsem jít pryč.

Došla jsem až na louku kde byl Narí. Ten kůň mě probodaval pohledem Jako kde jsi byla? A mě jsi tu nechala?! Povzdechla jsem si, nasedla jsem ne něj a jela domů. Ale raději bych rozhodně letěla. Podívala jsem se na nebe a rychle zastavila Narího. On tam byl, byl to drak větší než v mém snu. A jeho černý obrys na noční obloze pomalu zmizel.

" Takže draci se jsem neodváží a ty takle holka. No děje se tu něco divného, nebo nám hrabe. " zamumlala jsem si. Narí mu se nelíbí když mluvím sama pro sebe nikdy asi nezijstím, ale to je jedno.

Omlouvám se za chyby. Snad se dnes dračí kapitola líbila.😀😀

-Ori-