Děti Ohně Povstání

4. V Pustinách

Pohled neznámé osoby

Pozorovali jsme průzkumnou družinu elfů. Tato skupina se dostala až do Ohnivých hor, na naše území. Od našeho nadřízeného jsme dostali prostý úkol. Zabít. Ilirijští drakobijci, se nesmí dozvědět kde žijeme.

Podíval jsem se na ně, asi 60 mužů. To bych zvládl sám, ale stejně jsem se sebou dostal, dalších osm draků. Vsichni včetně mě, jsme byly v naší slabší podobě.

"Teď útočit nebudeme." Řekl jsem. Nelíbilo se jim to, ale neposlouchat by pro ně zamenalo boj, boj se mnou. Nepřežili by to. Jsem silnější než oni. Můj otec byl nekromant, který kdysi znásilnil moji matku a narodila se jí dvojčata, já a bratr. Naše matka je Dračice. Oba jsme více draci než nekromanti, ale i na první pohled jde poznat, že ve mě sídlí temnoty mnohem více.

"Zoe, zůstaň zde, kdyby se cokoliv dělo, po dej zprávu." Podíval jsem se dívku, přikývla. I když se na to nezdála, je to jedna z nejlepších špiónů, co znám. "Ostatní, půjdeme k táboru." řekl jsem.

Bezpečně jsme se dostaly až k táboru, ty tupce s jedinou podobou, by ani ve snu nenapadlo, že je někdo sleduje. Sedli jsme si kolem ohně, který byl povolán, za pomocí kouzel. Pouze my, vidíme jeho záři, kouř, i oheň samotný.

Sedl jsem si na své místo, ostatní si posedali, také kolem ohně. Ponořil jsem se do myšlenek, a opět k té samé. Před dvěmi dny se v Ilirii něco stalo, nevím co, mluvil jsem i s mistry, ale oni taky neví co se děje. Jediné co víme je že to byl silný záblesk ohnivé magie. Prosil jsem mistry, abych mohl po tomhle úkolu, to jít prozkoumat do Ilirie. Nemůžu, máme se vrátit, jako učeň Mistra mistrů, se musíme vrátit a poté to bude rada řešit. Povzdech jsem si, a zjistil že je tma. Výborně hra začíná.

Zvedl jsem se ostatní se na mě podívali, čekali, co se bude dít.
Pousmál jsem se.

"Připravte se za 10 minut vyrážíme."
Řekl jsem. Ano, všichni zde už se těší, až vykuchají pár elfů.

Došli jsme k vyvýšenemu místu, kde jsme je pozorovali odpoledne. Přemýšlel jsem jak zaútočime, když na mě ze suchého stromu, který stál poblíž někdo skočil. Lekl jsem se, a to hodně. Ale ani překvapení, nesmí překvapit. Toto mi vždy říkal můj mistr, když jsme cvičili, nikdy mi to nedávno smysl, ale pochopil jsem to tak, že i když mě někdo překvapí, nesmím mu dát víc šancí, mě zabít. Vytasil jsem dýku, útočníka přetočil pod sebe a dýku mu přitiskl ke krku. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to Zoe. Ano, byla to Zoe, která měla celkem problém, nesmát se nahlas.

"Lekl ses?" Zeptala se a v očích ji hrálo pobavení.

"Ne." Zašeptal jsem.

Prohléd jsem si naše nepřátele, o otočil jsem se, na svůj tým.

"Kolik jich je?" Zeptala se Aloiene.
Už jsem otevřel ústa, abych ji odpověděl, předběhla mě Zoe.

"Je jich přesně 59," vždyť jsem to chtěl říct, to mě nemohla nechat to říct, "z Ilirie jich odcházelo 65, šest jich zemřelo." Dodala k tomu.

Obklíčili jsme je. Plán je stejný jako vždy, žádný není. Jsou jen pravidla, nikdo nesmí přežít, nikdo nesmí utéct, nezranit nikoho z vaší strany a nezabít se, to je vše.

Postavil jsem se a šel jim vstříc, dívali se na mě, výborně show začíná. Vytasil jsem meč. Usmál jsem se a zbytek mé skupiny, opustil také své úkryty. Zbytek proběhl rychle, krev, výkřiky, řinčení oceli, pot, těla mrtvých a podobné hrůzy. Právě jsem bleskovou rychlostí a přesností vykryl ránu posledního elfa, a jako pomásle jsem mu vrazil meč přímo do srdce.
Oddechoval jsem a rozhled se po bitevním poli, krev, těla, dokonce i mrchožrouti už přiletěli na hostinu, díky bohům nikdo z nás nebyl vážně zraněn, jen samé škrábance, odřeniny, podlitiny, a drobné ranky.

Už jsem se nadechoval, abych řekl pár slov, k našemu krásnému vítězství.
Když jsem něco uslyšel.

"Alexi pozor!" Zakřičela Iris. Než jsem se obrátil a stačil něco udělat nebo nějak zareagovat, v hlavě se objevila tepavá bolest, a před očima černo.