Děti Ohně Povstání

7. Souboj

Postavili jsme se naproti sobě. Dívala jsem se na něj. Samé svaly, a žádný mozek. V ruce jsem držela cvičný meč. Dřevěný meč s kovovou tyčí uvnitř, aby měl váhu pravého meče.

Král, můj otce, a mistr princátka měli proslov o tom, že máme bojovat čestně a se ctí. Nikdy jsem to nepochopila princip toho, proč se vlastně na tyto zvyky dbá. Jakmile vypukne peklo na bitevním poli, stejně všichni začnou podvádět a používat špinavé triky, a potom nikdo nedbá, zda li se bojuje podle pravidel. Všichni se snaží přežít.

Zkoumavě si mě prohlížel. Podceňovat mě, zřejmě nehodlá. Zaujala jsem bojovou pozici. Meč jsem vztyčila do polohy, tak abych se mohla, krýt i útočit. Nechtěla jsem, zaútočit první. Pozorovali jsme se, a chodili v kruzích. Pozorovali jsme se jako dva dravci, cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Na každý sebemenší zvuk i pohyb, jsem v tomto stavu dokázala bleskově zareagovat. Stále jsme, kolem sebe kroužil, připadlo mi jako celé hodiny, co jsme, se vraždil pohledem jako zvířata, a kroužil kolem sebe.

Konečně sebral odvahu. Primitivním útokem, na můj pravý bok. Vykrýt ho nebylo složité. Zaútočila jsem na něj seshora. Taky mu nedělalo problém, můj útok odrazit. Dál to pokračovalo velice podobně, trochu jsem se v něm zmýlila. Byl chytrý, abych pravdu řekla, jsme na stejné úrovni boje. Každý můj smysl my říkal, že každou chvíli prohraji. Mé sebevědomí, mě rychle vrátilo do reality.

Nemůžu vyhrát. Prostě nemůžu. Můj protivník byl sakra dobrý. Mužů se bránit jak dlouho budu chtít, to zvládnu, ale výhra je skoro nemožná. Snažila jsem se něco vymyslet. Další útok, mě probral z přemýšlení. Zvládla jsem ho odrazit, ale chybělo málo a válela bych se na zemi, s jeho mečem pod krkem. Všiml si toho. Udělal velice rychlý útok, a něco co mě vyvedlo z míry. Jedním špinavým trikem, který v čistém souboji zakázán. Můj cvičný meč se válel o dva metry dál, a byl na dvě půlky. Parchant jeden, tohle si nenechám líbit.

Koukla jsem se směrem k naším divákům, můj otec a všichni kromě krále tleskali. Král se mi podíval do očí. V jeho očích bylo velké tajemno. Podíval se na zlomený meč, pak na mě. Rukou a ústy naznačil, že mu to mám oplatit. Řekl si o to. Podíval jsem se na něj. Dřevěné ostří mi tiskl ke krku. Byl na můj vkus až moc blízko. Usmála jsem se. Jeho výraz se změnil, nechápal, proč jsem se usmála. Ale to už bylo pozdě, moje levá noha nabrala rychlost a velkou sílu, a skončila v jeho rozkroku. Kolem očí se mu udělalo trochu vlhko, jeho obličej nabral rudou barvu. Bolelo ho to, takže tenhle trik byl úspěšný. Smála jsem se jako blázen. Rozběhla jsem se směrem k malé zítce. Vyskočila jsem na ni, přeskočila cestu, která byla mezi cvičišti, a dopadla na druhou zítku. Na vedlejším cvičišti byl stojan s mečmi. Popadla jsem jeden z mečů a otočila jsem se směr princ. Ten už stál na nohou, a stál u první zítku. Obličej měl pořád rudý. Natáhl ruku ke mě a z jeho ruky vystřelil pramínek energie, a můj nový meč se rozpadl na kousky. Kouzlo.

Mohlo mi dojít, že bude mít nějaké speciální povolení učit se magii. To není fér. Je asi jenom o pět let starší než já, a umí a může používat magii. Já musím čekat víc jak padesát let. Rozčilovala bych se dále, ale ten magor už se ke mě řítil s napřaženým mečem. Rychle jsem popadla další meč a hodila ho po něm, kouzlem ho roztříštil. Už jsem se natahovala pro další, ale on máchl rukou a stojan byl na kousky, o dvacet metrů dále. V tu chvíli byl u mě a já musela rychle uhnout. A mě napadl šílený nápad, šílený bylo slabé slovo. Velice připomínal nějaký starý příběh, z dob bohů.

Rozběhla jsem se a cestou šlápla do bláta. Byla jsem za zítkou. Díval se na mě, velice vražedným způsobem. Nelíbilo, se mu že si s ním holka jako já takhle hraje. Rozběhla jsem se, proti němu. Cítila jsem jak, se moje vnitřní zvíře dostává na povrch. Teď nebo nikdy. A přidala jsem, blížil se ke mě strašně rychle. Adrenalin, vzrušení a můj super skvělý nápad mě hnali stále kupředu. Na moment jsem se zamyslela, jestli za takovouhle věc nemůžu dostat nějaký trest.

Na přemýšlení a případnou změnu plánu, už bylo pozdě. Odrazila jsem se od zítky a moje zablácená bota skončila přímo v princově obličeji. Moje tělo zaplavila vlna radosti a moje ego vystřelilo až do nebes. Princ se zabláceným obličejem ležel na břichu. Než stačil jakkoliv zareagovat, sedla jsem mu na záda chytla ho za vlasy, rychle jsem vytáhla dýku ze své boty, a vtiskla mu ji pod krk. Výtězně jsem se usmála a pohlédla na krále. Bála jsem se, ale to co jsem viděla, mě dosti překvapilo. Král se smál a tleskal. Ostatní se přidali, až na mého otce a královnu. Pustila jsem ho a podala mu ruku, a pomohla jsem mu vstát.

" Výborně děti." řekl král. Usmál se ještě víc. " Abych řekl pravdu, tohle jsem od tebe Maio opravdu nečekal. Dareosi a ty by ses měl zlepšit, " zvýšil hlas, " a přestat podvádět. Nevšiml sis, že slečna, se kterou si bojoval, nedostává žádná speciální povolení učit se ovládat magii v tak mladém věku." princ se tvářil, jako by ho to strašně mrzelo. Snad každý poznal, že ten pohled je falešný, jako princ sám.

" Omlouvám se. " nevěřila jsem mu ani slovo. Král se na něj přísně podíval.

" Tak mě napadlo Maio, nechtěla bys ses zítra s námi zůčastnit honu. " král se na mě podíval a čekal na moji odpověď. Ne nechci, chci ležet v posteli a nic nedělat. To není dobrá odpověď pro krále.

"Jistě můj pane, bude mi ctí se zúčastnit se s vámi honu. " právě jsem si zničila celý zítřek. Už se nemůžu dočkat jak budu celý den jezdit po lese s našim úžasným princátkem.

Strašně se omlouvám že kapitola nevyšla tak strašně dlouho. Bohužel to bylo z technických důvodů, které di teď nejsou zpravené, zadruhé jsem strašně líná osoba. doufám že se to brzo zpraví, a taky příští týden odlítám pryč, a nevím jestli tam budu mít možnost psát, doufám že ano.  Ori