Děti Ohně Povstání

3. Cesta

Po přednášce, kde jsem byla a že se domů nesmím vracet o půlnoci, když řeknu že se vrátím odpoledne. Jsem si konečně mohla jít lehnout. Nemohla jsem přestat myslet na draky, ten sen, potom drak letící po obloze. Asi mi hrabe.

Ráno mě vzbudilo troubení. Které oznamovalo že jestli za půl hodiny nebudeme čekat u bran připraveni, tak máte problém. Vstala jsem. Oblékla jsem si bílou košili přes ní koženou vestu, kožené kalhoty a jezdecké pohodlné boty. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Vzala ji zavazadla, ano někdo mi zabalil. Já to jen překontrovala a dobalila jsem si věci. Oživení jsem vycházela ze dveří když jsem si na něco vzpomněla, zbraně. Vzala jsem si svůj černý luk, toulec, opasek a na něj jsem zavěsila dvě dýky. Byly identické, měli čepel z tvrdého kovu, stříbrné barvy. Byly v ní vyryté slova v jazyce kterému nerozumím. Čepel byla dlouhá asi čtyřicet centimetrů, dále byla na jedné straně dokonale rovná a smrtelně ostrá, druhá strana se od špičky rozšiřovala pak jela rovně směrem k jílci, asi dvacet centimetrů od jílce na nich byly zuby jako na pile. Jílce byl černý, oválného tvaru. Na místě kde byla rukojeť se zužoval. Na konci byl zasazený drahokam, byl stejné barvy jako já v mém dračím snu. Krvavě oranžovou. Jedna dýka je dlouhá asi 55 centimetrů. Zasadila jsem je do pouzder na opasku. Ozvalo se další zatroubení což znamená 5 minut.
Popadla jsem věci a řítila jsem se dolů.

Když jsem vyběhla na nádvoří všude panoval zmatek. Dala jsem si své zavazadla do vozu. Vešla do stájí a vzala jsem si Narího, kterého mi osedlali. A dýky jsem si přidělala na sedlo. A pomalu vedla Narího k bráně kde jse nasedalo. Došla jsem k matce a otci kteří, hrdě seděli na svých koních. Matka seděla na krásném běloušovi. Měla sedlo z hnědé kůže, vyšívané zlatou nití. Nasobě měla dlouhou zdobenou halenu, kalhoty a boty měla podobně zdobené. A k tomu dlouhý plášť. Vždy byla zahalená tak aby její kůže skoro nebyla vidět. Nikdy jsem se nedozvěděla důvod přímo od ní nebo otce.

Flashback
Bylo mi osm. Běhala jsem po hradě a hrála si na lovkyni, s dřevěným "mečem", kusem větve s bodcem na konci a klacíken k němuž byl na obou stranách přivázaný provázek, jako luk. Bohužel šípy jsem musela mít imaginární.

Krčila jsem se za komodou. Slyšela jsem jednu sloužící jak kleje, kam sem u všech bohů zmizela. Pousmála jsem se. Nikdo mě neuhlídá, ani celé královské vojsko by neuhlídalo Maiu Ëttëlwën de la Rowin. Zazubila jsem se sama sobě, ano jsem nejlepší.

Rozběhla jsem se, směr nejbližší okno. Vykoukla jsem z něj. Přímo přede mnou byla větev mohutného stromu. S lehkostí kočky jsem se na ni vyhoupla. A vyšplhala jsem až k komnatám svých rodičů. Lady a lorda de la Rowin. Přímo do ložnice byl otevřený prostorný balkón. Výborně.

Opatrně jsem seskočila na balkón. Jako vše v největším a nejbohatším přístavním městem Ilirie zde bylo obrovské. Na balkoně byl přístřešek posezení pro čtyři lidi a lehátko. Všechno zde, jako celé město bylo světlé barvy, naše město je proslulé světlým kamením a stavbami z něj. Bílo-rudé město, přezdívka nejkrásnějšího města v Ilirii. A výhled který se mi momentálně naskytl mi pouze utvrdil mé tvrzení o kráse Lemionu. Miluju ten úžasný pohled, na zapadající slunce odsud z hradu, pohled na to jak žlutý kotouč pravdy a naděje mizí na obzoru plném vody a vln, jak se jeho poslední paprsky odrážejí od vlnek na klidném moři a osvětlují bílí kámen a rudé střechy ve kterých se objevují světla svící nebo magicky vyvolaného světla, pomalu usínající přístav kde kotví nejrůznější plavidla, jak válečné lodě, obchodní lodě přes rybářské čluny až po malé veslice. Slaný vzduch si pohrával s mými vlasy. A světlo dalšího krásného dne už bylo skoro pryč a na nebi se objevovaly první stříbrné střípky magické noční oblohy s tajemnou okouzlující lunou v čele.

Otočila jsem vstříc ložnice. Vešla jsem dovnitř než jsem se stačila porozhlédnout, zavrzaly dveře a ozvaly se kroky. Matka. Skočila jsem za postel skrčila se. Vešla do šatníku a svlékla si šaty. Zprvu vypadla její kůže normálně ale po vyslovení zaklínadla, se to objevilo.

Záda, břicho, paže i stehna. Jizvy. Všude byly jizvy. Některé tlusté jako paže, jiné jako jehla. Nevím čím si prošla nebo kdo nebo co ji to udělalo, ale asi se ji to nelíbilo. Svěsila pravou paži, bylo tam jizva ve tvaru D. Po bližším zkoumání jsem si uvědomila že je to spaálenina. Cejch. Kdo by moji matku Cejchoval.

Byla jsem tak vyvedená z míry, že už si nepamatuji jak to bylo po tom. Myslím že to bylo tak, že nějaký sloužící zaklepal na dveře a ona odešla něco řešit. Poté jsem proklouzla ven na balkón. A slezla ze stromu dolů. A utíkala jsem k sobě do komnat.

Z vzpomínek mě vytrhl můj otec. Který se mnou cloumal.

"Co?" Vykřikla jsem.

"Jsi v pořádku?" Řekl a zamyšleně si mě prohlížel.

"Ano, jsem." Odpověděla jsem mu. Jeho oči v barvě čokolády, mě prodávaly pohledem. Jeho trochu delší tmavě hnědé vlasy vlály ve větru. Jeho téměř dokonalý obličej s jemnými rysy. Mě konečně přestal pozorovat a rozhlédl se po ostatních členech družiny.

"Jedeme." Řekl. A na je povel všichni pobídly koně do kroku. O ozval se roh. Hradní brána se otevřela, a my vyjeli do města.

Na družinu jeho lordstva Alassëona Fëa de la Rowin se přišlo podívat skoro celé město. Konec konců on byl je nejlepším lordem který zde vládl za posledních sto tisíc let. Je mu 900 a něco. Je celkem mladý na naše měřítka. Normálně by mu jeho rodiče mohly předat vládu nad Lemionem až v 1000 letech. Jenomže ještě před 200 lety byla Iliria ve válce. Ve válce s draky. A v té válce právě zemřel i můj dědeček, a můj otce dostal za zásluhy ve válce a z důvodu, že předchozí lord je mrtvý Lemion. Říká se že Ilirijská vojska jsou skvěle trénovaná a téměř neporazitelná, ale kdo čekal protivníky několikrát větší než oni s kůží jako nejtvrdší brnění s drápy jako nejlepší meče s zuby ostrými jako břitvy s křídly nás snadno překvapily a s jejich nejmocnější zbraní nás bez problémů pálili po stovkách. Ano oheň jejich nejmocnější zbraň.

Najednou koně zastavily. Ani jsem si neuvědomila, že už je pozdní odpoledne, a mám hlad, hodně velký hlad. Můj otec se rozhled po okolí. Byla to mýtina, dost velká aby jsme se tu mohly utábořit.

"Zde se utáboříme." Řekl a nikdo neodporoval. A všichni začali uvazovat koně, stavět stany, rozdělovat oheň.