Děti Ohně Povstání

1. Maia

"Maio!" Ozval se hlas mojí matky. Pomalu jsem otevřela oči, viděla jsem jak se nade mě skalní moje matka. S vyčítavým pohledem mě pozoruje

"Nemůžeš spát až do oběda." Její rudé vlasy s blond konečkama ji spadali do tváře. Měla je vždy lesklé a na dotek měkké, vždy jsem ji záviděla jejich délku, když je měla rozpuštěné a volně ji pohupovaly až ke stehnům vypadaly jako oheň, už hodně lidí vystrašila tím že si mysleli že jí hoří vlasy. Její oči ve kterých se leskl každý odstín zelené skrývaly tajemství, které zná snad asi jen ona.

Nesouhlasně jsem zamručela
"Ale můžu, proč ne?".
Cítila jsem jak mě probodl její pohled. Mávla rukou a moje krásná teplá přikrývka odletěla do rohu pokoje.
Nenávidím její ranní kouzelení.
Přepadla mě ta samá myšlenka jako skoro každé ráno.

"Fajn." zamumlal jsem.
Odešla.Já vstala a podívala jsem se po svém pokoji. Přešla jsem k šatníku vzala jsem si modré lehké a hlavně asi jediné pohodlné šaty co mám. Vzala bych si tuniku přes ni vestu a kalhoty, ale jako dcera vysoko postaveného generála musím většinu času nosit šaty. Učesala jsem si vlasy, které mám stejné jako moje matka, vlastně kromě toho že mám kratší jen do půlky zad, a na nose víc pih vypadám stejně jako ona a samozřejmě jsem mladší.
V našem domě jak tomu mám říkat on je to spíš obrovský hrad. Fajn sešla jsem na snídani kde byl otec, matka a pár sloužících. Díky bohům bez konverzace jsme se dokázali najíst. Otec se jen zmínila že budeme muset zajet do Centuronu, což je sídlo krále a královny Ilirie. Iliria je jediná civilizovaná říše, my jsme elfové. Jsme celkem vysocí teda až na mě, máme spičaté uši. V ostatních říších žijí třeba trpaslíci, měniči, monstra, nekromanti a nespočet jiných nebezpečných tvorů a zrůd. Na hranicích Ilirie je obrovská zeď na které je rozmístěno spoustu pevnostní a půlka velice pověstného Ilirijského vojska tam hlídá hranice u břehu řeky Erin.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela co bych mohla dnes dělat. Samozřejmě škola už není takže do první luny podzimu nemusím nic dělat. Když někdo zaklepal na dveře.

"Dále." Řeka jsem.

Ve dveřích stál můj otec. Přišel ke mě a posadil se na postel vedle mě.
"Pojedeme na pár dní pryč, a ty s námi." Řekl.

"Kam?" A tónem svého hlasu jsem dávala najevo že nikam jed nechci. Já nikdy nebyla společenská mám ráda klid a ticho, a nebo pořádný chaos a samozřejmě pořádný rachot.

"Ale no tak Maio, není poprava je to pracovní výlet. A na tvou otázku odpovím tak že pojedeme do Centuronu." Řekl vím že to se mnou myslí dobře ale i tak tyto věci nenávidím.

Jen sem zamručrla a začala přemýšlet kolik věcí, bych mohla udělat kdybych nemusela tahat až do hlavního města.

"Jako vždy Maio, tebe nemá smysl přemlouvat zítra za úsvitu vyrážíme." A s tím odešel pryč.

No fakt moc se těším na blbou královskou rodinu a podobně. Zabalím si potom, teď si jdu provětrat do lesa.

Nepozorovaně jsem se dostala až do stájí, kde na mě čekal můj krásný hřebec, Narí. Je celý černý ma lesklou srst, delší hřívou a krásným dlouhým ocasem.

Osedlala jsem jej a vydala jsem se na cestu. Přes záda jsem si přehodila luk a toulec ze šípy. A v dáli viděla mohutnou hranici stromů.

Omlouvám se za chyby. Snad se líbilo, prosím dejte nějak vědět jestli mám pokračovat.😀😀

-Ori-