Děti Ohně Povstání

6. Hrad

Na nádvoří jsme konečně sesedli z koní. Předali jsme je do hradních stájích, kde se o ně postarají dále. Vydal se k nám pravděpodobně kapitán stráži, což jsem soudila podle oblečení a vzhledu.

Uklonil se nám, přivítal se s otcem. Matka bedlivě sledovala okolí, a mě bylo nějak všechno jedno. Mé myšlenky se opět zatoulaly k drakům, po cestě jsem měla dost času na přemýšlení, o těchle krásných bytostech. Na nic nového jsem nepřišla. Ale zde v Centuronu, mají obrovskou místnost s trofejemi z dračí války. Určitě se tam podívám.

Za celou dobu mého přemýšlení jsme dorazil, až k trůnímu sálů. Tam jsme se měli potkat s královskou rodinou. Mohutné dveře se otevřeli, v sálu byla světlá mramorová podlaha, s červeným kobercem který se táhl až k vyvýšené podlaze, kde stály trůny. Stěny byly z světle-šedého kamene. Na stopě byla obrovská malba která znázorňovala válku, válku s draky.

Došli jsme k trůnům a poklekli jsme. Král nás potom vyzval abychom povstali. Otec s králem přivítal a mohly odejít mezi ostatní, kteří už přijeli.

Přihlížela jsem si celou královskou rodinu. Král byl vysoký a štíhlý muž. Jeho vlasy byly středně dlouhé a stříbrné. Už na první pohled osoba, která je si vědoma svého postavení, působil silnou autoritu. Když promluvil, jeho hlasu šla slyšet moudrost. V jeho modrých očích mu šla vidět zkušenost, a že je schopen ochránit svůj lid. To samé bohužel nejde říct o jeho synovi. Na první pohled působí jako arogantní spratek. Jeho znuděný výraz a arogantní úšklebek mluvili za vše. Měl delší vlnité vlasy které byly narozdíl od jeho otec černé. Jeho tmavě modré oči, svlékali jednu dívku od druhé. Měl celkem svalnatou postavu. Jinými slovy dokonalý lamač srdcí.

Z královny levé straně seděla královna. Její krásný, vřelý úsměv a láska v světle zelených očích my o ni říkali že bude milá, ale u takhle postavených lidí nikdy nevíte. Její krásné zlaté vlasy odráželi světla z celého sálu. Jejich dcera, byla jako menší kopie své matky, ale ji v obličeji chyběli zkušenosti takových setkání, byla hodně nervózní. Její mladší sestra, byla roztomilá. Měla vlnité skoro bílé vlasy, a ledové modré oči. S minimálním zájmem sledovala hosty, bylo ji asi osm, nedivím se ji. Její oči putovaly místnosti a zastavili se na mě. Prohlížela jsi mě, já ji. Lehce jsem se uklidnila, vypadala udiveně pak jsem ji zamávala a udělala hloupý obličej. Rozesmála se, byla krásná, až dospěje bude z ní krásná elfka.

Tyto hlouposti přerušil její otec král. Zvedl se z trůnu, a promluvil k svému lidu.

" Milí hosté," z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech, "je mi ctí, že jste se všichni sešli v mém domě,v tak hojném počtu." jeho hlas byl hluboký, ale zároveň překypoval láskou a něhou. "

Vím že někteří z vás," udělal pauzu a projel všechny přítomné pohledem. " zde cestovali několik dnů, naštěstí jsem byl informován, že všichni dorazili v pořádku." Usmál se.

" Což je samozřejmě skvělá zpráva, ale zpět k věci, budou vám přiděleny pokoje. Každý rod, ať se dostaví ke svému erbu." Na stěnách začali zářit erby, snad všech měst co znám. Pokusila jsem se najít Lemion. Mám ho, musím se dostat přes celý sál, plný místnost elfů.

Docela se mi to dařilo ale asi dvacetkrát mi někdo šlápl na nohu, ale já ostatním pošlapala nohy v mnohem větším množství. Pokoušela jsem se ne spustit oči s erbu Lemionu, i když krvavě oranžové slunce, na bílém a červeném poli bylo prakticky nepřehlédnete. Když jsem se tam dostala, matka i otec už tam na mě čekali. Služebnictvo které nás mělo zavést do pokojů, se zeptali jestli můžeme jít.

Díky bohům, jsme byly jeden z prvních rodů, kteří už šli do pokojů, takže jsme utekli totálnímu zmatku. Hrad byl jednoduše obrovský, působil na mě chladným dojmem. Byly zde stovk síní, sálů a pokojů. Nevím, k čemu jim je tolik místa. Dál jsem je nevnímala.