creepypasty budou nejčastěji z blogu welcometonightmare.blog.cz
Každý den budu vydávat 2 části a v pondělí 6 částí i za víkendy kdy zřejmě nebudu moct nic vydat
Když řeknu Vodník, co se vám vybaví?Zelená pleť, červené tváře, vlasy plné řas, ručně šité oblečení, veselé prohánění s rybičkami v jeho osobním rybníku?Ne...Víte, že původní Vodník vlastně vůbec nevypadal jako člověk?Ukrýval se před zraky lidí jako mnohem záludnější a hrůzostrašnější bytost...
Jako malý kluk jsem jezdíval společně se svým bratrem k dědečkovi do Skotska.Bydleli jsme tenkrát ještě v Londýně a máma si myslela, že by bylo fajn, se čas od času podívat do přírody.Nejlépe na venkov, kde jsme mohli přijít do kontaktu s tvrdou dřinou a klasickým řemeslem.Už teď, když o tom vyprávím, to zní jako neuvěřitelná nuda, že ano?Mysleli jsme si to taky, ale když mámino auto dorazilo k útulné chatce s polorozpadlým kamenným plotem, uslyšel jsem nadšený výskot.Můj bratr totiž spatřil za kopci stíny koní.On koně naprosto zbožňoval. Vždy, když do města přijel cirkus, čekal jen na to, až přivedou koně a budou s nimi předvádět úžasné triky.V Londýně koně jinak vidět nemohl.Četl o nich jen v knihách, fascinován představou toho, že doopravdy existuje něco tak nádherného a majestátního, jako je kůň.Je to tak... no ne?Říká se, že koně vytvořil Poseidón, řecký bůh moře, ve snaze vytvořit to nejkrásnější zvíře na světě.Asi proto tak neuvěřitelně toužil po tom, se alespoň na jednom z těchto božích stvoření projet.Jakmile jsme vystoupili z auta a pomohli mámě odnést naše batohy dovnitř chaty, rozběhli jsme se přímo ke kopci.Už v dálce jsem viděl koně, jak na nás otáčejí hlavy a trochu zděšeně začínají couvat zpátky.Ani jsme je nestačili doběhnout, v tu chvíli, kdy jsme se dostali na vrchol kopce, koně seběhli dolů do údolí.Ale to údolí nebylo jen tak ledajaké.Výhled na něj byl tak dechberoucí, že jsem se sám sebe ptal, jestli tohle není jeden z těch kýčovitých obrazů našich tetiček, co většinou pyšně visí nad jídelním stolem, ve kterém je údolíčko s jezerem, připomínající obrovské vodní zrcadlo, odrážející sluneční paprsky.Ale obraz to nebyl.Přímo před námi se rozkládal do dáli jako překrásné leporelo.,, Pojď dolů!" tahal mě bratr za rukáv a táhl mě směrem k jezeru, u kterého se pásl celý houf koní.,, Máma nás zabije, jestli zmizíme z dohledu!L,, Prosíííím! Bude to jen chvilka, hned se vrátíme!" upěnlivě do mě dloubal klacíkem, který si vzal coby hůl.Nemělo to zabrat ani hodinu, navíc jsem usoudil, že by na nás byla máma pyšná.Skoro jsme totiž nechodili ven, takže kdybychom projevili trochu nadšení z původně nudného výletu, určitě by nám to u ní nahnalo nějaké plusové body.Seběhli jsme tedy dolů k druhému úpatí kopce a prodírali se vysokou trávou, až jsme nakonec došli až k místu, kde se pásli koně.Bylo jich zde spousta. Černí, hnědí, strakatí, šedí...,, Podívej!"Ruka mého bratra ukazovala na osamoceného bílého koně, stojícího opodál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Stál tam tak sám, jakoby ho ostatní koně odmítali... I v jeho výrazu bylo něco smutného, co mě nutilo ho litovat.Bratrovi bylo ale tohle všechno jedno, bílý hřebec s nádhernou, skoro stříbrnou hřívou, ho naprosto uchvátil.Bylo jasné, že se bude chtít projet zrovna na něm.,, Počkej chvilku, pomůžu ti," odložil jsem svoji improvizovanou hůl někam vedle společně s tou její a pomohl jsem mu nasednout.Vzal jsem jeho nohu a rychle je vymrštil směrem nahoru, aby ji přendal na druhou stranu.Spokojeně se uvelebil na hřbetu bílého koně a začal se naparovat.Připadal si jako nějaký kovboj nebo bojovník, jako rytíř na cestě do bitvy. Vypadal tak šťastný. A já byl šťastný s ním.
