creepypasty

FOREST

Ten dům byl překrásný. Nebyl ani moc velký, ani moc malý. Tak akorát pro mě a mého syna.Stáli jsme před jeho prahem a prohlíželi jsme si vstupní dveře. Dveře do nového života.Timmy se mi tisknul k ruce a na tváři mu hrál šťastný úsměv, výraz, který mu poslední dobou scházel. Já se usmívala také. Byla jsem svobodná matka, měla jsem jen málo peněz a v hlavě sny, které se nedaly realizovat. Jediné, co v mém životě za něco stálo, byl můj čtyřletý syn.,, Domeček?" Zažvatlal. Zatím uměl jen pár slov, protože byl podle doktorů trochu...opožděný.,, Ano zlatíčko." Pohladila jsem Timmyho po vlasech a otevřela jsem dveře.,, Náš nový domeček."Na svých maličkých nožičkách se rozběhnul přímo ke schodům a snažil se na ně vydrápat. Nechala jsem ho, alespoň jsem měla čas na to, vybalit si věci z mého posledního kufru. Byly v něm fotky a různé věci, co pro mě byly důležité. Drobnosti, z kterých každá z nich nesla nějakou vzpomínku. Nostalgicky jsem si povzdechla a po vybalení posledního zavazadla jsem se vydala za Timmym, který prozkoumával nové pokoje. Za pomoci stěhováků jsem přestavěla starý nábytek po předchozích majitelích a přidala vlastní. Moc hezky k sobě ty dva odlišné styly pasovaly.,, Mami, mami!" Zavýskal najednou můj syn a já se vydala po jeho hlase. Stál mezi dveřmi jednoho pokoje s modrými tapetami a dřevěnou podlahou. Skrz dvě okna v místnosti bylo vidět ven na jedinou štěrkovou cestu od nás do města, která vedla přes smrkový les. Timmy se na mě prosebně podíval a mě po chvilce došlo, co chce.,, Chceš, aby tohle byl tvůj pokojíček?" Klekla jsem si do výše jeho očí. Stydlivě sklopil pohled a pak nepatrně kývnul. Usmála jsem se na něj a on na mě.,, Tak dobře broučku. Ale hračky si vybalíš sám."Po únavném vybalování jsem si uvědomila, že má dům i půdu, kterou jsem ani nějak zvlášť neprocházela. Jediné, co jsem o ní věděla, bylo to, že na ní bylo spousta starých krabic s harampádím, které se dalo prodat. Původní majitelé ho tady zanechali, kdoví, kde teď jsou. Údajně jednoho dne zmizeli, nechali tu úplně všechny věci a dům se stal majetkem jedné firmy.Hned druhý den ráno, co jsem dala Timmyho do školky, jsem šla nahoru, abych to tam prozkoumala. Zatáhla jsem za šňůrku se střapečkem na konci a vysunula jsem ze stropu nad horním patrem dřevěné schody. Pomalinku a trochu nedůvěřivě jsem položila svoji nohu na první schůdek, a když jsem se ujistila, že mě unese, začala jsem stoupat nahoru. Nahoře mě čekal spínač světla, který jsem ihned přecvakla na ON. Nad mojí hlavou slabě zablikala žárovka a ozářila celou půdu matným oranžovobílým světlem. Naskytl se mi pohled na hromady krabic, stohy knih a staré dětské hračky. A tak jsem se dala do práce. Uklízela jsem na půdě, rozhrnovala jsem krabice, vymetala pavučiny a dávala naše nepotřebné věci na místo. Zrovna jsem odšoupla krabici se starými knihami, když tu mě zaujal kus bílého papíru, co ležel pod jedním vyndaným prknem. Na chvilku jsem zaváhala, i když mě nic nedrželo, měla jsem pocit, že bych ho neměla zpod toho prkna vyndavat. Po chvilce upřeného pozorování bílého listu jsem nakonec zatahala za jeho roh a vytáhla jsem ho. Celá jeho první strana byl prázdná, ale na té druhé straně bylo černým uhlem něco napsáno. Chvilku mi trvalo, než jsem písmo, psané zřejmě třesoucí se rukou, rozluštila.,, Nechoďte do lesa" přečetla jsem zneklidněným hlasem tři jednoduchá slova.Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co tím chtěl autor říct a nakonec jsem usoudila, že to není důležité. Papír jsem zmačkala a hodila do černého, igelitového pytle na odpadky.Jak dny plynuly, věta z papíru mi čím dál víc hlodala svědomí. Každý den jsem vozila Timmyho do školky a přemýšlela nad tím. I když to byl jen nějaký přihlouplý nápis, vzbuzoval ve mě velký neklid. Zrcátkem jsem spatřila své syna vzadu v dětské sedačce. Seděl tam až příliš klidný, až příliš tichý. Né, že by někdy předtím nějak extra mluvil, ale teď měl v očích až katatonický výraz. Jakoby ho něco nutilo nic nemluvit, nic nedělat. Dokud jsme nevyjeli z lesní cesty na dálnici, skoro se nepohnul. Když jsem ho odvedla do školky, už se zase choval normálně. Otřásla jsem se znepokojením, když mi zamával s úsměvem na tváři. Až příliš rychle svůj výraz změnil.Jakoby se v něm něco přecvaklo.Otočila jsem se na patě a zmizela. Pod svojí šedou bundou jsem skrývala to, jak jsem se třásla strachem, který se mi rozléval po celém těle...Když jsem další ráno Timmyho budila, byl bledý. Ležel v posteli, koukal skleným pohledem do stropu a mlčel. Deka okolo něho byla pevně napnutá. Sáhla jsem mu na čelo, ale neměl horečku. Byl zdravý, ale jeho pohled byl až děsivě prázdný.Jako u člověka, co viděl, co neměl.Jela jsem ranní mlhou přes les a opět jsem pozorovala v zrcátku jeho obličej. Matné světlo vycházející slunce mu na tváři vykreslovalo nerovnoměrné stíny, které mi dávaly dojem, že má propadlé tváře. Kruhy pod jeho očima se zdály temnější než dřív.,, Tak to ne," šlápla jsem na brzdu a přes opěradlo jsem se otočila na svého syna.,, Řekni mi, co se děje Timmy..." řekla jsem konejšivým hlasem, ale on mlčel. Jediné, co ze sebe vydal, byla dvě slova, tlumená vzlykem.,, Já nechci..." pípnul a popotáhl. Bylo to to jediné, co za celý den řekl. Jakoby se rozhodl navždy mlčet. Jakoby ho k tomu něco nutilo.,, Kam nechceš broučku?" šeptla jsem a položila jsem ruku na jeho tvář. Byla ledová.,, Řekni mi kam..." zopakovala jsem. Žádná odpověď.Rozhlédla jsem se z okna auta po okolí. V ranní mlze se objevily děsivé siluety stromů, sklánějící se k našemu autu, obklopující lesní cestu, vedoucí na silnici. Byli jako monstra, čekající v té mlze, skrývající svoji existenci před obyčejnými lidmi...,, Nechceš..." polkla jsem naprázdno.,, Jezdit přes ten les... že ano?"Ani se nehnul. Jen zaraženě mlčel a koukal na podložku pod svýma nohama. I když nic neřekl, nepokýval hlavou ani jsem v jeho očích nespatřila souhlas, obrátila jsem auto směrem k domu.