creepypasty budou nejčastěji z blogu welcometonightmare.blog.cz
Každý den budu vydávat 2 části a v pondělí 6 částí i za víkendy kdy zřejmě nebudu moct nic vydat
Začalo se stmívat. Ulice osvětlovaly matná světla lamp. Šla jsem zrovna z výtvarného kroužku. V ruce jsem měla mobil a zrovna jsem psala zprávu kamarádce. Nestíhala jsem autobus atak jsem si cestu ukrátila přes městský park. Cupitala jsem tmou. Bylo už poměrně chladno a tak jsem si k sobě přitáhla mikinu. Tma mě znepokojovala čím dál víc.Šramot. Šel od jednoho zapadlého křovíčka v rohu parku.Vydala jsem se směrem k němu.,, Ty děvko!" uslyšela jsem naštvaný mužský hlas.Byla jsem vystrašená ale zvědavost mě vedla dál.,, Já si myslel, že jsme se souzeni!"Zvláštní zvuk.Tlumený náraz.,, Já... Já to tak nechtěla..." kňoural ženský hlas.Skoro jsem nedýchala. Snažila jsem se nevydat ani hlásku.Schovala jsem se do křoví, abych se podívala, o co tam jde. Viděla jsem vysokého muže v šedé mikině, jak se sklání nad ženskou postavou. Neviděl jsem mu do obličeje, ale věděla jsem, že má v ruce nůž. Žena měla černé vlasy. Ve tmě jí nebylo vidět pořádně do obličeje, a tak se mi zdálo, že má černé oči.Její výraz byl plný strachu a bolesti.,, A co jsi chtěla?! Pořád si stěžuješ : ,, Jsi tak neohleduplný! Jsi takový bezcitný..." Já jsem pro tebe chtěl to nejlepší. Změnila si se. Odešla. Zasloužíš si trest..." Muž se sehnul k ženě.Bránila se, ale bylo to marné.Muž jí nemilosrdně vrazil nůž do krku.Nestačila ani vykřiknout. Z jejího hrdla se ozvalo slabé zachraptění. Z rány začala vytékat krev.Vypadala jako černý horký sirup. Tělo jí ochablo a svalila se na zem.Muž jí vytáhl nůž z krku a otřel ho do kapesníku.Na rukou měl kožené rukavice. Seděla jsem v křoví, necelých šest metrů od té zrůdnosti. Držela jsem si ruku před pusou. Byla jsem v šoku. Muž si nevšimnul malého zašramocení, které jsem nedopatřením udělala. Vzal ženino tělo na ramena a odnesl ho k vozu vedle cesty. Odjel pryč. Začala jsem zrychleně dýchat. Mé srdce bilo jako splašené. Ve strachu jsem seděla ve křoví ještě pět minut. Dívala jsem se upřeně před sebe.Bylo mi deset let.A viděla jsem příliš moc.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděla jsem na posteli a zkoušela jsem si urovnat myšlenky. Během posledních pár dnů jsem si něco uvědomila. Lidé mě využívají. Zpovídají se mi, ale nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli i já nemám problém. Byl to sžírající pocit. Je to jakoby jste jim sloužili jenom jako zpovědnice a řešitel problémů.,, Egoistická hovada." Opakovala jsem si pořád dokola.Byla jsem vždycky hodný člověk. Dodával jsem lidem pocit, že jsou jedineční. Že jsou něco víc. Snažila jsem se najít jejich vnitřní krásu. A oni? Nic.Vstala jsem z postele. Poslední dny mě bolela příšerně hlava. A hlavně žaludek. Nazvala jsem to věčný hlad. I když se najím, bolest nepovoluje. Žaludek se svírá a svírá... Jakoby chtěl něco jiného. Odmítal lidské jídlo. Zavrávorala jsem a před očima se mi udělalo temno. To se mi stává pořád. Před očima se mi objevila šedá mlha a já se popadla za spánky. Ta bolest byla šílená. Ale hrdě jsem ji snášela. Nechtěla jsem o tom říkat rodičům. Měli by kecy, že si vymýšlím. Ale já si nikdy nevymýšlím. Není důvod. Vlastně si někdy mezi dospělýma připadám jako mezi opicema. Nikdy nemají vlastní názor, nemají úniky do fantazie a nechápou můj na můj věk poměrně vyspělý postoj k životu.Byla jsem v trochu jiné realitě než všichni tady.Viděla jsem trochu jiné věci lidi tady.Viděla jsem lidskou auru. A nejenom to.Aura vypovídá o vlastnostech člověka. Ale já vidím kromě aury ještě něco jiného...Duševní krásu. Něco, co spousta lidem chybí. A tak jim říkám o jejich jedinečnosti. Říkám jim, na co se hodí a skládám jim komplimenty. Bohužel tím jenom maskuju to, co jsem viděla.Shnilý vnitřek v krásné masce. Vnitřní zlo.A vidím ještě něco jiného.Veronicu.Nikdo mi nevěří, že jsem schizofrenik, všichni si myslí, že to říkám abych byla ,, zajímavá".Ale nikdo si nemyslí, že prožívám muka. Skutečný očistec sebekontroly, který podstupuju každý den. Jenom když jsem osamotě, mohu dovolit Veronice převzít kontrolu nad mou myslí.Říká mi, že jsme dvě podoby jedné osoby. Já se v té své lidské podobě trápím, že nedělám to, co tak strašně chci.Chci se pomstít. Lidem co do mě cpou zlo, pomluvy a všechny tyhle věci. Nevíte jaké to je. Lidé pomluví člověka, a další den se s ním baví, jakoby to byla největší životní kamarád. Bylo mi na zvracení. Tohle je obyčejná přetvářka. Nevěděla jsem kam se mám přidat. Všichni se tvářili jako největší kámoši, ale mezi nima zuřila tichá válka. A já byla v jejím středu. Chtěla jsem, aby se všichni usmířili. Vždycky jsem chtěla pro lidi to nejlepší. A to mě zničilo.Šla jsem se najíst. Nacpala jsem do sebe bábovku a zapila jsem to mlékem. Můj žaludek nespokojeně zamručel. Pohladila jsem si břicho. Poslední dny hubnu raketovou rychlostí. Prakticky necvičím, ale stejně jsem za tři dny shodila dvě kila. Děsí mě to.Cesta do školy trvá zhruba deset minut. Moc jsem nepospíchala.,, Na co myslíš?" ozvalo se vedle mě. Mým tělem projela ledová šipka. To se mi stane vždycky, když je v mé blízkosti Veronica.,, Myslím na to, že mě lidé sprostě využili..." řekla jsem jí a pořádně jsem si jí prohlédla.Ona byla strašně moc krásná. Pravou půlku hlavy měla černou a levou bílou. Vlasy jí splývaly po zádech jako černobílý vodopád. Na porcelánově bílém obličeji neměla jedinou chybu. Jizvu, pihu...Nic. Byla o trochu vyšší než já. Měla černobílé tílko a černé kalhoty pod kolena. Usmála se na mě. Její rty jsou černé. Nikdy nevypadala jinak, ale vždycky mě překvapila svou děsivou krásou.
