Hospital [Dokončeno]

Run!

,, Ne. Pohlo se to samo." odpověděl mi a nasucho polkl.

Moje oči upřeně sledovaly tu věc pod lůžkem. Srdce mi tlouklo jako o závod. Udělala jsem krok dozadu. ,, Lidi, mizíme odsud. " zašeptala jsem potichu, otočila se a rychlým krokem jsem došla zpátky za ostatními. ,, Lukáši?" zavolala jsem a pozorovala ho. Najednou se roztřásl, rozběhl se a volal na nás. ,, Zdrhejte, ono se to hejbe!!''

Nikdo na nic nečekal a všichni se rozběhli tou dlouhou chodbou dál. Bezmyšlenkovitě jsme zatáčeli do různých uliček, takže pochybuju že někdo z nás ještě věděl, kudy vede cesta zpátky. Do očí se mi hrnuly slzy pokaždé, když jsem došlápla na tu nohu. Michal to viděl a zpomalil. Rozhlédl se po místnosti, kde jsme se nacházeli. Vypadala docela zachovale.

,, Co teď ? " zeptala se Lucka. Všichni se klepali, nedokázali tomu uvěřit. Další příkaz od Martina byl, abychom to tu prohledali. Zoufale jsem chodila po místnosti a hledala jídlo, pití, cokoliv. Moje poslední sušenka zmizela s promáčeným batohem a já celý den skoro nic nejedla.

Po desetiminutovém hledání jsem našla našla něco, co připomínalo baterku. Opatrně jsem to vzala do ruky. Jo, byla to baterka! A svítila! Nadšeně jsem jí schovala do kapsy a i když se toho nedalo najíst, měla jsem něco, co by mi mohlo někdy pomoct. V tom jsem uslyšela výkřik. Byla to Terka. Rychle jsem se otočila a viděla jsem, jak jí něco nebo někdo táhne pryč.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla a chytla Terku. To něco jí pustilo a otočilo se na mě. Musela jsem zadržet dech, abych se nepozvracela. Přede mnou stálo dvoumetrové, zakrvácené monstrum. Mělo to jenom jedno oko a polovinu těla ve stádiu rozkladu. Jednu ruku to nemělo a ta druhá byla propletená dráty. Zbytky provazů, kterými měl kdysy svázané nohy, mu ledabyle visely u kotníků. Zbytky oblečení sem tam naznačovaly, že se jednalo o pacienta. Zakřičela jsem, jak nejvíc jsem dokázala.

Byla jsem s prominutím úplně připosraná strachy. Podívala jsem se po ostatních a viděla jsem, jak odsud utíkají. ,, Oni nás tu klidně nechali? Super!" pomyslela jsem si. Chytla jsem Terku za ruku a sprintem jsem se hnala směrem, kam utíkali ostatní. To něco se rozběhlo za námi.

Zatočili jsme za roh a utíkali dál. Pak jsem uslyšela řev , trhající uši. Zastavila jsem se a otočila se. Michal stál s kovovou tyčí v ruce a vedle něj leželo na zemi to monstrum. Úlevou jsem se skácela na zem. Michal ke mně přiběhl a postavil mě na nohy. ,, Na odpočinek není čas, musíme jít. " ,, Ale kam??" zeptala jsem se zoufale. Nedokázala jsem si nevšimnout, že byl Michal celý od krve toho něčeho.

,, Nahoru. Musíme najít nějaké schody nebo něco." odpověděl mi. Podívala jsem se po ostatních. Na všech bylo vidět že mají hlad, jsou vyčerpaní a mají toho plné zuby. A to tu nejsme ještě ani jeden den. S pokleslými hlavami a pomalým krokem jsme se vydali dál. Rozhlíželi jsme se vyděšeně kolem sebe, protože po dnešním zážitku už nikdo nevěřil tomu, že je to tu bezpečné. Konečně jsme pochopili důsledky těch 'pokusů' , o kterých se psalo na té ceduli.

Takže dneska trochu slabší a kratší. Doufám že nevadí :D příště se to snad zlepší :D