Hospital [Dokončeno]

Escape #7

Nevěděla jsem, co dělat. Koukala jsem na ně, jak si ubližují, a přitom jsem to nemohla zastavit. Byli stokrát silnější než já. Křičení nepomáhalo. Co se to s nimi stalo? Michalovi snad přeskočilo.. Počkat.. Přeskočilo? Najednou mi to došlo. Kurva! ,, Teri, nebere náhodou Michal ty prášky proti agresi?" ,, No jo vlastně.. Doprdele." Vykřikla. Už třetí den je neměl.

Najednou se Michal složil k zemi. Lukáš se vydýchaně postavil a rukama od krve si pokusil otřít krev z obličeje. ,, Michale? Michale!!!" slzy mi stékali po tváři. Rozběhla jsem se za ním. Ležel na zemi, celý od krve. Ztěžka dýchal. Pořád měl v očích ten chladný výraz. ,, Michale.. To jsem já.. Kim. Prober se, prosím.. Prosím." najednou jsem si všimla kousance na krku. Kousance??? Počkat.. To se muselo stát, když se popral s tou první příšerou.. To byl ten výkřik! To nebylo práškama. Nakazilo ho to. Mého zlatého Michala.. NE!!!

,, Michale.. Michale ne!" rozbrečela jsem se ještě víc a pevně ho chytila. Najednou se jeho pohled změnil. Už to byl zase ten starý Michal. ,, K-Kim?" ztěžka oddychoval. ,, Jo, to jsem já. Prosím, neumírej, to bude v pohodě, zvládneš to, já ti věřím." Byla jsem zoufalá. Podíval se na mě. ,, Miluju tě Kim.." řekl a natáhl ke mně ruku. Pevně jsem jí chytila. ,, Já tebe taky." Usmál se na mě a než jsem stihla cokoliv dodat, sevření jeho ruky povolilo, zavřel oči a nehýbal se. ,, Michale!! Michale prosím ne.. Probuď se, probuď se!!" brečela jsem. Ne! Tohle nemůže být pravda, tohle se nemohlo stát. Michal, ten, do kterého jsem byla od malička zamilovaná.. Už .. Už tu není..

Najednou mi někdo položil ruce na ramena. Byla to Terka. ,, Zlato, musíme odsud pryč.. Pryč. Vim, že je to těžký, ale Michal by byl určitě rád, kdyby viděl, že ses zachránila. Pojď, zvládneme to. Ale musíme jít, hned. Kvůli němu."
,, Michal.. Michal je .. " řekla jsem místo odpovědi a vrhla se Terče kolem ramen. Měli jsme toho dost. Všichni. Ztratili jsme svoje blízké. Byli jsme vyčerpaní, měli jsme hlad a žízeň.
Takhle psychicky na dně jsem v životě nebyla.

Zatímco jsme se s Terkou snažili uklidnit, Lukáš se pomocí prkna snažil vypáčit ty dveře. Po dlouhém snažení dveře povolily. ,, Holky, rychle!" Naposledy jsem se podívala na Michala.. ,,Miluju tě." zašeptala jsem a s pláčem jsem následovala Lukáše.