I do not believe a happy ending. (N.H.)

1.

"Rozcházíš se se mnou ?" křikla jsem na kluka před sebou, slabě se na mě usmál.

"Nechci se rozcházet ve špatným" řekl a ve mě se vše začalo vařit.

"Podvedl jsi mě a ja mám s tebou být kamarádka? Ne víš co já se rozcházím s tebou" řekla jsem a otočila jsem se. Pohodila jsem vlasy, aby viděl, že je mi to fuk a rozešla jsem se domů.

Mé jméno je Katherine Soons, je mi 19 let a právě jsem se rozešla se svým přítelem. Nejsem nějak výjimečná. Jsem tak akorát chytrá ne nějaká šprtka, ale procházím s 1,2 no teď jsem dodělala akorát školu. Mám hnědé, dlouhé vlasy pod prsa, hnědé oči a postava ani ne tlustá, ale ani nejsem žádná vychrtlina. Mám dvě sestry a dva bratry, jsme tedy velmi početná rodina. A samozřejmě mám mamku i taťku, nejlepší rodiče pod sluncem. Právě jsem došla před náš barák. Máme středně velký bílý barák, na zahradě altánek a bazén.

Ale teď tady nechci zůstat. Doběhnu do svého velkého pokojíku a lehnu si do svojí postele. Ležím a brečím. Možná jsem ho ve skutečnosti nemilovala, ale i tak mě to bolelo, zvykla jsem si na jeho přítomnost taky aby ne byli jsme spolu 3 roky. Mezitím mi mamka vešla do pokoje, když mě uviděla sednula si ke mně na postel a pohladila mě.

"Kathrin copak se stalo zlatíčko?" Zeptala se mě mamka a já jak na povel začala o to víc brečet. Vzlykala jsem a nedokázala jsem ze sebe vysoukat žádný normální slovo. Mamka mě hladila po zádech a říkala mi, že ať se stalo cokoliv všechno bude v pořádku. Pochvilce uklidnění jsem jí všechno řekla a ona mi zase řekla, že bude všechno v pořádku a že jsme si asi nebyli souzení a že na mě někde jinde čeká nějaký jiný kluk, který bude můj princ na bílém koni. Musela jsem se nad tím usmát.

"Musíš věřit a vše se splní a budeš žít jako princezna v pohádce, ale teď už běž spát zlato ať se ti zdají pěkné sny." řekla mamka a já jako na povel skoro hned usnula.

Ráno jsem se probudila, cítila jsem se jinak, ale né zlomeně nebo tak nějak jak bych se asi cítit měla. Cítila jsem se volně. V noci se mi zdál sen, sen o mém vysněném městě kam jsem vždy chtěla, ale kvůli tomu, že jsem měla přítele jsem tam nikdy nebyla. A tak mě to napadlo. Pojedu do Londýna. No nejdřív to musím domluvit s rodiči. Doběhla jsem dolů všichni seděli u stolu až na moji nejstarší sestru, která s námi už nebydlí už je vdaná a nedávno se jí narodil kluk jménem Harold to je sice jeho druhé jméno, ale mě se líbí a tak ho používám. Všichni se na mě koukli a já se na všechny usmála, úsměv mi oplatili a já si dala k snídani jenom kafe. Po ránu nesnídám, protože mi je pak jinak špatně. Po tom co jsme všichni dosnídali si všichni až na rodiče šli po svých a tak jsem mohla začít.

Lehce jsem si od kašlala a začala"ehm mami? Tati?" Řekla jsem a když jsem si byla jistá že mě poslouchají tak jsem pokračovala "no víte jak to jen říct no chtěla bych odjet někam na chvíli pryč, pryč odsuď prostě vypadnout."řekla jsem a koukla na ně, taťka se usmál.

"Jo jistě a chtěla bys to zaplatit."zachichotal se a já začala hned kroutit hlavou, ale taťka mě stopnul.

"Ovšem ti to zaplatím kolik pak chceš? A kampak pojedeš." zeptal se a já se nervózně usmála, jinak zapomněla jsem vám sdělit odkuď vlastně jsem, pocházím z České Republiky.

"No..ehm.. do Londýna." vykecala jsem se nakonec a oba dva rodiče na mě koukali jak kdybych spadla z višně. No po dlouhém přemlouvání a o dost delším kázání jak, kdy, co mi řekli, že sice neradi, ale pustí mě a tak jsem teď ve svém pokoji a balím se, nemohu se dočkat. Hned pozítří odlítám.
______________________

Právě jsem se rozloučila s rodiči. Mamka strašně brečela, že mě nechce pustit, protože má o mě strach kvůli tomu co se ve světě děje, ale to nejsem v bezpečí nikde tím jsem ji nějak uklidnila a já teď už odlítám směr Londýn. Doletěli jsme do Londýna v pořádku, ale když jsem vystoupila a vešla do budovy myslela jsem si, že jsem se zbláznila jet sam do tak obrovského města. No potom co jsem našla svoje zavazadla jsem se snažila najít cestu ven z tohodle blazniště. Áááá konečně dveře ven vyrazila jsem vpřed. Venku jsem se hned nadejchala čerstvého vzduchu. A sakra, doma nemusím chytat taxíky jak nevím co. A tak jsem se k jednomu chtěla dostat, byl na druhý straně silnice. Rozhlédla jsem se a začala jsem přecházet, ale najednou do mě jen zlehka sice narazilo auto a já spadla na zem. Řidič toho vozidla hned přiběhl a sklonil se nademnou. S tím světlem a vším možným vypadal jak anděl. Jeho blonďaté vlasy se lehce leskly a asi jsem si dala pořádnou šlehu do hlavy, když má ústa z ničeho vypustila "Jsi můj anděl?" kluk nademnou se zasekl uprostřed slova, když se mě ptal jestli jsem v pořádku, ale já mu neodpovídala. Nějací kluci blízko nás se rozchechtali a říkali něco o tom, že on určitě, když sráží lidi, ale já je moc nevnímala. Ten kluk se pochvilce vzpamatoval a řekl
"Ehm ne nejsem, omlouvám se, že jsem tě srazil vážně jsem nechtěl a teď mi dovol jestli se cítíš v pořádku buď abych tě radši odvezl do nemocnice a nebo tam kam si měla namířeno." mezitím mě postavil na nohy a já si srovnala svoje bílé džíny takže doufám, že nejsem moc špinavá a černé tílko jsem si stáhla víc dolů a šedý přehoz jsem si dala přes ramena, protože mi z nich lehce sklouzl, musela jsem se pousmát.

"No jestli by ti to teda nevadilo tak bys mě mohl hodit do tohodle hotelu." ukázala jsem mu takovou cedulku.

"Jistě slečno." vzal mé kufry a dal je do kufru potom šel ke dveřím a otevřel je.

"Posaďte se, jo vy kluci se vejdete do zadu." řekl a ty kluci se na něho koukli jestli to myslí vážně, já se jen uchechtla na hnědovlasého kluka s kloboukem na hlavě. Nasedli jsme a vyjeli, v radiu se linula příjemná hudba. Blonďatej kluk se na mě usmíval jak sluníčko a já musela mu úsměv opětovat. Byl velmi roztomilý, že to jinak ani nešlo. Z radia začala hrát písnička What makes you beautiful jak řekli na začátku, tu písničku jsem znala, ale u nás v Česku se to zas tak moc ty hvězdy nehrotí, ale ty kluci najednou všichni začali zpívat. Zpívali dobře, ale sem tam se na nás někdo díval a já litovala, že sedím ve předu.

Když jsme dojeli před můj hotel všichni vystoupili a já se musela usmívat ani nevím proč.

"Kluci moc děkuji za svezení a za to že jste to vydrželi sedět v zadu." mrkla jsem na hnědovlasého kluka, který se usmál, úsměv jsem mu vrátila.

Blonďaček ke mě přišel "Jinak já jsem Niall." představil se a u toho mi podal ruku, bylo to velmi milé gesto a já udělala to samé.

"Já jsem Kathrin, těší mě." Usmála jsem se na něj a on mě z ničeho nic vtáhl do obětí, musela jsem se zasmát byl to, ale velmi příjemný pocit. Pochvilce se mi všichni představovali, jeden byl Louis další Harry a jako poslední byl ten hnědovlasý kluk co si něco mrmlal, že nechce sedět v zadu, byl to Liam. Chtěla jsem se s nima rozloučit a jít si lehnout, protože jsem byla velmi unavená, ale Niall mě zastavil.

"Ehm no jen jsem se chtěl zeptat jestli by ses nechtěla někdy sejít." musela jsem se usmát, byl nervózní jak mu odpovím a to ho dělalo ještě roztomilejším.

"Oh, ovšem ráda." řekla jsem mu a bylo vidět, že se mu ulevilo požádal o číslo a já mu ho ochotně dala s úsměvem jsem se vydala do hotelu, kde jsem se ozvala rodičům, umyla se a šla jsem spát.