I do not believe a happy ending. (N.H.)

25.

Probudilo mě, když jsem ucítila štiplavou ránu, kterou schytala moje tvář. Pomalu jsem začala otevírat oči a kolem se objevila nějaká řekla bych starší hala. Seděla jsem na židli, ke které jsem byla přivázaná a předemnou se tyčila ne nějak ošklivá dívka, vypadala dost namyšleně. Měla štíhlou postavu a oblečení poslední módy.

"Tak ses konečně uráčela probudit." promluvila, její hlas nebyl vůbec příjemný, mluvila z ní strašná arogance. Nic jsem neříkala a koukala jsem jen na ní.

"Tak ty nebudeš mluvit jo." schytala jsem od ní další ránu, židle na které jsem seděla se převrátila a ona do mě kopla, až jsem zakňučela.

"Co po mě chceš?" vyjekla jsem, když už jsem to nemohla vydržet.

"Chci aby Niall na tebe zapomněl, nechápu jak ti to všichni sežrali, nechápu jak ti to mohl odpustit, ale já se postarám o to, aby jsi byla odsouzena ke spravedlnosti, za to jak jsi mu a klukům ublížila a pak až budeš z cesty budu mít možnost být jeho princezna." vůbec nechápu co mě to popadlo, ale začala jsem se strašně smát.

"Ty jsi nějaká vyšinutá, že jo? Jsi normální, Niall by nikdy nezačal chodit s holkou jako si ty, nikdy."ze začátku jsem se smála, ale na konci jsem mluvila, no spíš křičela naštvaně co si ta holka o sobě myslí.

"Drž hubu." vyjekla na mě a ihned mě uhodila.

"Takhle mu nepomůžeš, akorát ho zničíš, zničí ho, když se dozví, že tohle udělala jedná z jeho fanynek, chápeš to." křičela jsem na ni, aby mě poslouchala, ale měla vlastní hlavu a pak na někoho kývla hlavou a já slyšela kroky za sebou. Odpoutali mě a vedli mě k něčemu, kde mě znovu přivázali. Ruce jsem měla pověšene nad hlavou a já se bála co teď nastane.

"Víš, abys viděla jaké já mám srdce ihned tě nezabiju, pohrajeme si." řekla a hnusně se zasmála. Byli tu nějací další dva kluci co jí pomáhali, bůh ví co jim na slibovala a pak tu byli ještě dvě dívky, které nevypadaly, že by tu chtěli být, byli víc v zadu. Jenže nad tímhle jsem přestala ihned přemýšlet, když mě něco praštilo do zad. Prohnula jsem se v zádech a snažila se být silná, ale byla to taková bolest, že mi po chvíli začali stékat slzy a po další chvíli jsem omdlela, protože dál už si nic nepamatuji.

Nevím jak dlouho jsem ležela bezchybně v nějakém pokoji. Ty dvě dívky mi tam nosili pití, které jsem vypila a jídlo, ale to jsem nesnědla, neměla jsem chuť, hlad nic. Měla jsem strach a to strašný a tak moc jsem si přála vidět jeho modré oči, jeho dokonalý úsměv a pohrávat si s jeho jemnými blonďatými vlasy. Tak moc ráda bych se schoulela v jeho náruči. Nad mým přemýšlení o Niallovi mě vyrušila ta fůrie co sem přišla.

"Tak co už jsi se vyspala, no víš, že já bych ráda totiž dneska pokračovala." zasmála se a ukázala na ty dva kluky. Ty mě popadli a odvedli mě někam dolů do té haly, tam mě připoutali k židli.

"Víš včera mě dost bavilo někoho mlátit tak dlouho, dokuď ho ta bolest nesloží, tak, že omdlí tak jsem si říkala, že bysme si to dneska zopakovali, ale né bičem něčím jiným, třeba nožem." chtěla jsem jí vzít tu její hlavu a pořádně ji otřískat o nějakou stěnu. "A copak ty na to nic neřekneš, brouku." řekla a dál se smála.

"Pusť mě a rozdáme si to a když vyhraju odejdu, když ty můžeš si se mnou dělat co chceš." řekla jsem, ona se jen zasmála, vzala do ruky nůž a přitiskla ho k mé levé ruce.

"Promiň, ale já hraji ráda nefér, to mě baví víc a hlavně bych si nechtěla ublížit." zasmála se a pomalu mi začala přejíždět přes ruku.

Opakovala to několikrát různě po ruce, někdy několikrát do stejného místa. Ta bolest, kterou jsem prožívala si nikdo nedovede ani představit. Nepřála bych to, ani svému největšímu nepříteli. Celé mé ruce byli od krve a já už dál nemohla. Utekla už asi hodina a půl, když jsem začala přestávát vnímat. A poslední co jsem slyšela byl její pronikavý smích. Jak moc bych si teď přála aby tady byl Niall a aby mi pomohl.