Únos

Já vím, že nepůjdeš

Toshiro = obyčejným                                                                                                                                                         Gin = tmavým

Další obyčejné ráno...každé bylo stejné, byl jsem uvězněn uprostřed každodenní rutiny. Otevřel jsem oči a otráveně se podíval se na budík. Bylo krátce po čtvrté hodině ranní. Zamyslel jsem se nad tím, co máme dnes za práci. „Kapitáne!" Do pokoje mi vtrhla Rangiku, má blonďatá podkapitánka. Hned zčervenala a otočila se ke mně zády se slovy omluvy. „Co je Rangiku?" Rangiku se na mě otočila a hodila po mě deku. „Vrchní kapitán Yamamoto svolal poradu na pátou hodinu." Upřeně jsem se na ni zadíval, ať mi řekne víc, ale ona jen dál rudla a mlčela. Copak jí nestačí ta deka, kterou jsem přikryt?! „A nevíš, o co se jedná?" Rangiku se vzpamatovala a usmála se s prsty ve svém typickém gestu. „Prý o poslední bitvě, znáte to kapitáne, samé hlouposti. A abych nezapomněla, schůze se přesouvá z první divize do domu Ichiga Kurosakiho!"Rangiku se na chvíli zasnila.„Dobrá, můžeš jít. Za půl hodiny pro mě přijď a vyrazíme." „Ano kapitáne!" zasalutovala a odcupitala pryč. Takže u Ichiga? No, tak to bude sranda.

Zajímalo by mě, jak se Toshirovi líbí to, že se bude schůze konat u Ichiga? „Gine už jenom pět minut do začátku, nechceš jít dovnitř? Nelíbí se mi, že stojíš před mým barákem!" navrhl Ichigo. Jak já toho zástupce shinigami nesnáším! „Ne, v pořádku, rád chodím na čas." Nebo také pozdě, většinou, usmál jsem se svým liščím úsměvem. Ichigo usmířivě zalezl dovnitř, nijak mu nevadilo, že dovnitř nepůjdu, byl jen slušný, to jsem věděl. Lhal jsem, taky uvěří všemu! Čekal jsem až přijde Toshiro. A my o vlku...

Zmerčil jsem Ichimarua, to se povedlo. Nesnáším toho démona, je mi slizký a nepříjemný, ale střetu s ním se už asi nevyhnu, jeho zrak se totiž upřel na mě.„Ahoj Toshiro!" Zakřičel na mě z dálky, to se mu moc nepodobalo.Podíval jsem se na Rangiku jako náznak, aby mi pomohla.„Kapitáne Hitsugayo!" opravil jsem Gina. „Tak, tak já vás tu nechám a přijďte včas na schůzi," poučila nás Rangiku a zmizela dovnitř, vypařila se a nechala mě u s ním! Možná bych tuhle schůzi mohl vynechat, jediná možnost, jak se mu vyhnout. Už jsem se chtěl otočit a jít domů, když v tom se cítil na rameni něčí studenou ruku.

„Ale co pak Toshiro? Nechceš se mnou mluvit?" zeptal jsem se naoko smutně, když jsem si všiml, že chce odejít.„Kapitáne Hitsugayo!" opravil mě podrážděně, dnes již podruhé a pokusil se setřást moji ruku. Ta se rázem přesunula k jeho očím a druhá mu v mžiku zajela pod tričko. Byli jsme oblečení v lidském oblečení, napasovaní v těle gigai, abychom nebudili pozornost, takže jsem se nemusel potýkat s kapitánským haori a ostatními vrstvami.„N-ne , jen jsem ch-chtěl dojít... pro něco domů!"  

On si vážně myslí, že mě takhle přelstí? Tak to se spletl. Pevně jsem stiskl jeho drobná zápěstí, přirazil ho ke zdi a vášnivě ho začal líbat. 

Chtěl jsem Gina praštit čímkoliv, co by se namanulo a utéct dovnitř, kde bych byl mezi ostatními kapitány v bezpečí. Problém je, že je Ichimaru silnější než já. Chtěl se mi do pusy dostat i jazykem, tlačil mi jím na zuby, ale nepovolil jsem. Když se ode mě konečně odlepil, měl jsem na jazyku pár ostrých slov, ale z mé pusy vyšlo úplně něco jiného. „Gi-Gine p-přes-přestaň j-já-" Ten hajzl využil toho, že jsem mu něco říkal a znovu se ke mě přitiskl a jazykem překonal otevřenou stěnu zubů. „Promiň Toshiro, ale jsi strašně roztomilý," zašeptal do do mé pusy slizce.

Toshiro vypadal hodně unaveně, neboť tvrdohlavě, ale i tak jsem prostě nemohl přestat. „Co to tu děláte?!" Dveře vedle se rázem otevřely a ven se vyhrnul rozlícený Ichigo. „I-chi-go p-prosím." Ichigo neotálel, ihned ode mě Toshira odtrhl a odstrčil mě. „Tss jen počkej Toshiro! Ještě mi budeš klečet u nohou a prosit abych tě ojel!" Zakřičel jsem a vešel na schůzi. Věřil jsem, že oba ani neceknou, nechtěli by přece přivodit malému kapitánovi ostudu!

Najednou jsem se cítil v bezpečí. „Toshiro jsi v pořádku? Neudělal ti ten zmrd nic? Dokážeš se postavit?" Ichigo byl starostlivý.Jasně, že se dokážu postavit, jen mě líbal, copak vypadám tak hrozně? Ale jak mám stát na vlastních, když mě pořád někde ve vzduchu objímá? „J-jo jsem v po-ho-dě." Proč pořád koktám, proč mne zrazuje vlastní hlas?!„Nelži mi vždyť tě vidím." obořil se na mě Ichigo. To mi tu nikdo nevěří? Jsem v pořádku! „Ne to je dobrý." Ichigo se na mě usmál. „Lháři. Ponesu tě, stejně vážíš maximálně čtyřicet kilo." Ichigo mě vzal do náruče i přes mé očividné protesty. Cítil jsem se tak trapně! „Pusť mě Ichigo jsem v pořádku," zkusil jsem.   Ichigo se zatvářil strašně divně! Jako kdyby si myslel, že mu nevěřím. I když je pravda, že nechci, aby mě nosil a jakýmkoliv způsobem ho odradím. „Fajn, postavím tě a když zvládneš dojít až ke dveřím vyhrál si." Jemně mě postavil na zem a založil si ruce na prsou. Hlupák, to dojdu v klidu - udělal jsem sotva dva kroky a nohy mě zradily. Já to nechápu, vždyť mi v podstatě nic neudělal, možná psychika? V tom jsem ucítil dvě silné ruce, jak mě zvedají. „Ha, no vidíš! Neboj to přejde, ale půl hodiny budeš asi muset být v mé náruči a nebo na židli." Ichigo se na mě vítězoslavně usmál, ten si to nějak užívá, a odnesl mě i s mým obličejem plným hanby dovnitř.

Ten zmetek Ichigo, vždycky mi stojí v cestě! Aha už přišli. Počkat, proč je Toshiro v Ichigově náruči?! No jistě, roztomilé, kdyby byl v té mé.Kde je ta cola, co o ní všichni mluvili? Mezitím, co se Ichiga všichni ptali, co se Toshirovi stalo, jsem hledal colu, možná to bylo až moc nápadné.On jí tu snad nemá, těšil jsem se na ni!

„Toshiro už takhle byl, když jsem ho našel. Nic si nepamatuje a ještě by se nám někde složil, raději jsem ho vzal. Ale moc bych to před ním nerozebíral," pak už šeptal, ale k mým uším to stejně dolehlo, když jsem byl pod ním. Ichigo mě zachránil a ještě kvůli mě lhal, jako když tiskne. Hned, jak domluvil mě položil na jednu židli kterou přinesla Matsumoto, bylo by vůči mému postavení velice netaktické mě u sebe nechat. Ještě pro jistotu mi přiložil ruku na čelo. „Ty máš horečku," oznámil mi tiše, když se ke mně nenápadně nakláněl. „Já vím, ale budu v pořádku." Ichigo pokrčil rameny a bez námitek si šel sednout na svoji postel. Rangiku mě už otravuje s tím, jak se mi omlouvám že mě tam nechala. „Matsumoto, to je dobré... snad" Poslední slovo jsem dodal pouze z důvodu, že jsem si neměl danou chvíli pamatovat. Rangiku kývla a odešla na druhou stranu místnosti.

Ichigo konečně odešel od Toshira, mám šanci ho převzít, nebo pocuchat jeho psychiku.„Schůze začíná!" Přivřel jsem nad tím oči. Ve špatnou chvíli, Kurosaki si to určitě naplánoval. Ale času je přeci ještě dost!„Vítejte na schůzi na téma poslední bitva," Yamamoto klep svou holí, nejspíš chtěl zdůraznit svoji pozici, ale přeci jen, brzy bude patřit někomu jinému, třeba mě!„Vybere se pět nejlépe kapitánů, co budou bojovat za Soul society. Bude to férový boj, pět nejsilnějších, proti pěti. Nemohu nechat město nechráněné."                                                                                                                                                                   „Ehm, Ichigo, nemáš tu colu?!"                                                                                                                    „Cola je v lednici v plechovce pod názvem coca-cola," propálil mě vražedným pohledem Kurosaki, jsem snad hlupák?„Také si jednu dám!" Yamamoto se přihlásil, čekal jsem, co z něj vypadne dál, ale vrátil se zpět k té nudné bitvě. „Kdo se hlásí do oné pětice?" Jestli Toshiro nezvedne ruku, nebudu naštvaný. „Hlásím se!" vyhrkl Toshiro Proč jsem to vlastně říkal? Tím jsem už v podstatě věděl, že půjde. „Výborně takže kapitán Hitsugaya je první dobrovolník!" Jako další se přihlásil Ichigo a nějací další hlupáci, co se chtějí nechat zmrzačit, nebo při nejlepším zabít. Přesně v tu dobu jsem dostal úžasný nápad, musel jsem se potichu zasmát.„Ty do té bitvy nepůjdeš..." šeptl jsem si...