Únos

Po skončení porady,jsme měli volnou zábavu,Yamamoto nám dal chvíli na rozmyšlení. Měli jsme být však stále ve střehu, kdyby se náhodou objevil hollow, hračka. „Ichigo! Kde je ta cola?! Nemůžu jí najít!" Vypadá to, že jeden z rady, Gin, neumí najít colu. Zrovna jednu držím v ruce, Rangiko mi ji donesla jako omluvu za to, že se mnou nebyla. Mělo to sakra zapeklité otvírání, vůbec mi to nešlo!„Sakra, jak se to otvírá?" zaklel jsem a začal s plechovkou třást o sto šest. „Toshiro, počkej, takhle to rozmlátíš!" Ichigo ke mě přiběhl a vzal mi plechovku z ruky. „Možná to chci rozbít..." zamumlal jsem. Ichigo se na mě usmál a jako zázračně ji otevřel, budu se na to muset zeptat. „Tu máš, a tady je brčko. O železo se dá docela hnusně pořezat." Oddychl jsem si a vzal mu z ruky colu s modrým brčkem. 

Nesnáším Ichiga! Proč pomáhá Toshirovi? To můžu jen já! Začíná můj ďábelský plán. Krok první: zbav se Rangiku, nechápu, jak jsem jí mohl dřív zachránit. „Rangiku?" Rangiku se na mě se zvědavým pohledem otočila. Kdyby jsme byli ve Společenství duší, nespíš bych ji oslovil „podkapitánko Matsumoto," ale jelikož jsem v lidském světě, mohu si tokovou neformálnost dovolit.„Co potřebuješ Gine?" Popadl jsem Rangiku za ruku a táhl jsem jí ven, nikdo si nás nevšímal. Rangiku se celou cestu snažila vymotat se z mých spárů, ale nešlo jí to, možná ani nechtěla. Jednu chvíli mě i kousla, dobře, chtěla pryč. Už jsme stáli za jedním z krámků, co byl nedaleko od Ichigova domu, moc jsem to tu neznal, ale bylo to dobré místo pro ukrytí těla. „Co si to dovolujete?! Ty-" Než to stačila říct, dal jsem jí dlouhý polibek, s Toshirem byl lepší. Když jsem po minutě zapojil do polibku i jazyk Rangiku vypadal,a že už konečně omdlí, pít před schůzí se nevyplácí, drahá přítelkyně. Když omdlela, svázal jsem ji jejím vlastním šátkem a schoval do křoví.

„Tak co Toshiro, cítíš se už dobře? Zkus se postavit." On mi stále nevěří?! Tak dobrá, já mu dokážu, že už jsem v pořádku, jsem přeci kapitán, ne slaboch!Vstal jsem a bez zaváhání došel do ledničky pro další colu. Přikráčel jsem zpět a pokáral ho: „Pro tebe kapitán Hitsugaya!" Ichigo se začal smát, možná, že se z tohoto oslovení stal náš soukromý vtípek. „Dobře a teď, chceš pomoct s tím otevíráním?" Tentokrát se musím pořádně dívat, jako to dělá. „Jo." Podal jsem Ichigovi plechovku a ten mi jí vrátil otevřenou. Schválně se při otevírání otočil zády, teď mě tím bude pořád trápit. Tentokrát bez brčka jsem začal pít. „Jsi roztomilý." Zarazil jsem se. Jeho ruka přistála na mém rameni a já sebou i s colou u pusy řádně cukl.„Au," postěžoval jsem si potichoučku, doufám, že si toho Ichigo nevšiml, dnes bylo trapasů už dost, musím si zachovat svoji hrdost. Ichigo byl ale máma kvočna s ušima jako radary. Zaregistroval mé syknutí a ihned se začal starat.„Toshiro, teče ti krev! Pojď se mnou!" Ani jsem s neuvědomil, že mi teče krev, lidské tělo je zkrátka moc křehké. Prsty jsem si přitiskl na rty, opravdu, krev! Ichigo mě popadl za ruku a dotáhl do jeho pokoje, fakt jsem byl rád, že je doma sám. Vytáhl lékárničku, a začal mi utírat krev ze rtů. „Ty si hrozně nešikovný, víš to? Já si tu dělám srandu s tím, že se dá o plechovku s colou říznout!" Kapesníčkem mi jemně setřel krev a pak vstal a došel k nějaké květině na jeho stolku. Co s ní chce dělat, hodit jí po mě? Bez okolků utrhl jeden ze špičatých listů a vrátil se ke mě. „To je Aloe vera, pomáhá k hojení ran," vysvětlil a poukázal na bílou tekutinu vytékající z listu. Než jsem stihl něco namítnout, přiložil mi ji ke rtu, docela to pálilo. List odhodil do koše a podal mi kapesník se slovy: „Kdyby to zase teklo..." 

  Tak a jdu si pro Toshira. Už jen počkat, až vyleze z toho proklatého baráku a bude hledat Matsumoto. Nemohl jsem se ubránit smíchu, možná přeci jen jsem psychopat, jak tvrdí. Když začali vycházet první shinigami, přestal jsem přemýšlet nad hloupostmi a soustředil se pouze na jeho příchod. Toshiro vyšel až po dlouhých dvou hodinách. Potichu jsem za něj připletl a zakryl mu oči. „Matsumoto? Hledal jsem tě." On si myslí že jsem Rangiku?! „Nejsem Matsumoto, Toshiro. A ty už nejsi v bezpečí!" „G-gine!? Pusť mě! Hned!" Toshiro sebou začal všemožně mrskat. Vzal jsem ho do náruče a bleskovým krokem zmizel pryč, už dávno jsem nebyl v těle gigai.V horách jsem si minulý rok začal stavět vězeníčko speciálně pro Toshira, pravda, mám docela zvrácené myšlení. Musím uznat, že ve svém těle jsem raději, cesta byla mnohem rychlejší. Toshiro mi to ale nijak neusnadňoval, kdybych pevně nesvíral jeho zápěstí a on nebyl v těle gigai, byl by už dávno volný. Přemýšlím, jestli ho z těla gigai vůbec osvobozovat, uvidíme. Jednou rukou jsem otevřel veliká vrata obrovského domu. Byla tam tma, pospíchal jsem přes všechny místnosti, až dorazil do jedné, tady bude Toshirův pokoj, pro něj vězení.  „Gine, kde to jsme?!" Toshiro vypadal naštvaně, byl jako malé naštvané, ustrašené štěně. Shodil jsem ho na zem a z jednoho stolku v onom pokoji vytáhl předem připravený černý obojek, nebude mi tu přeci jen tak lítat, že? Zatím jsem nerozsvítil, užíval jsem si jeho dezorientaci, byla velice k užitku. V nestřeženou chvíli jsem ho přitiskl na zem, přisedl ho pod žebry, chytl pod krkem a začal s obtížným připínáním obojku. Toshiro sebou různě vrtěl a přiškrceně nadával, zřejmě ho vyhlídka udušení moc neděsila, stiskl jsem ruku více. „No tak, uklidni se. Takhle mi nejde ten obojek připnout," syčel jsem. Toshiro se zarazil, pravděpodobně mu došlo, o co se tu celou dobu snažím. „Co?!" Využil jsem sekundu jeho nevnímavosti a připnul ho, bude vypadat skvěle!

Obojek?! Na co obojek? „Pusť mě ty perverzáku!"Gin zatahal za obojek a vstal, nato k němu připnul i černé vodítko, jsem snad pes?! Poté za něj škubl tak moc, že jsem se musel vrávoravě postavit, aby mě neudusil! Naklonil se ke mě, cítil jsem jeho teplý dech na tváři a ihned vydedukoval, co se hodlá udělat. Dřív, něž mi stihl vtisknout polibek jsem mu vrazil facku, a pořádnou. Gin zavrávoral, ale stále mě držel pevně. „Víš Toshiro, neměl by ses bránit." Udiveně jsem se na něj podíval, tedy na místo, kde nejspíš stál.„P-proč?!" Gin se usmál, věděl jsem to. „Protože za každý tvůj protest tě to bude ještě víc bolet.Omluv se mi," nařídil nesmlouvavě.„Ne!" štěkl jsem po něm a škubl sebou na důkaz vzdornosti, nejsem žádný pes, co bude poslouchat jeho rozkazy!Gina však odpověď nerozhodila, čekal, že se bude bránit.„Rád bych tě tu provedl, jedna místnost se ti bude obzvlášť líbit," začal potměšile.„ Nebudu ti říkat, co v ní je, sám to brzy poznáš, ale jediné, co v ní najdeš je bolest, veliká bolest, pokud se nezačneš chovat, jak máš!" Poslední slova už křičel, nejspíš měl všechno připravené. A já jsem se začal bát, bál jsem se toho psychopata přede mnou. „Tak a teď pojď se mnou." Gin mluvil temně a chladně. Bez citu zatahal za vodítko a já překvapením z jeho činu spadl na zem. Ani to ho nezastavilo, vytáhl mě z místnosti, držel jsem se všeho co bylo po cestě, pantů ode dveří, kusů nábytku, které jsme po cestě dlouho chodbou potkali, nic nepomohlo. Ani jsem nevnímal cestu, věděl jsem, že nemám na výběr, když jsem se nechal jen tak vláčet, má šance přijde později. Gin zašel do jedněch z mnoha dveří, které se ukázaly jako vchod do hlubin země. Že by sklep? Ne, na to byla místnost moc nízko, byly to sotva tři schody, po kterých mě Ichimaru stáhl. Byla to veliká čtvercová místnost, tři čtvrtě z ní však byla klec. Chce mě tu snad nechat o hladu trpět? Gin otevřel mříže a bez okolků mnou smýkl na špinavou zem. Vešel za mnou, zamkl a klíč si schoval pod oblečení, místo si musím zapamatovat. „Zavinil sis to sám," šeptl tiše. „Měl ses omluvit." Gin ke mě pomalu kráčel, nespěchal, neměl jsem kam utéct. Couval jsem po zemi co nejdál od něj, zastavila mě až zeď, byl jsem v pasti. „Pusť mě," štěkl jsem na něj, ale až moc výhružně to neznělo. „Ne!" zasmál se Ichimaru. „ Dobře si to tu prohlédni, celý dům, jelikož tady strávíš zbytek svého života! Spolu se mnou! A teď..."

Už chápu proč to všichni stopují v tom nejlepším. Takže každou středu budou vycházet kapitolky a přeji vám hezký první školní den.