Jak (by) to napsal život?

Šarlota pláče

Všude kolem je černá noc a já si připadám jako její pochmurná součást. Ano, občas ve mně také bproblikne hvězdička malé naděje, ale není to nic proti té nekonečné temnotě. Prostě tma. Kolem mě a okolo mé duše. Všude ticho. Slyším vedle sebe jen mužské chrápání a…. A to nekonečné drápání.

***

Šarlotka si připadá jako úplně maličká a bezmocná panenka. Její zlatíčko, malé zvířátko, roztomilé koťátko- je nemocné. Ona je z toho tak nešťastná, jakoby svými ostrými drápky, kterými si kocour hyzdí své drobné tělíčko, jakoby jimi ryl i do jejího srdce. Zrzeček se škrábe a škrábe. Na hlavičce a krčku má velké strupy a krvavé skvrny. Drápky má ostré. Hodně ostré. Jen si někdy zkuste kočce sáhnout na její špičaté nehtíky. Jsou jak jehličky. A jimi si ryje do živých ran až krev stříká kolem a na bílých zdech dělá červené kapky. Zdi Šarlotu nezajímají. Ty už stejně dávno nejsou bílé, ale zašedlé. Má pocit, že se jeji Kocourek uškrábe. Vše ho musí bolet a svědit a to i přes to, že mu zvířecí lékař dal injekci, aby se mu ulevilo. Šarlota bezmocně vstává z postele, snaží se zachránit, co se dá. Kočičce omotala rány aby si je nedrásla víc a víc.

Tma pominula, vyšlo slunce. Šarlota také vstala, její rezatý drobeček se sám přišel pomazlit a dřímá na jejím těle. I přes to, že se několik dní stranil lidem a jen spal na vysoké skříni. Unavený, bez života a pasivní. Možná luna vyslyšela Šarlotiny prosby. Maličký je stále znaven, na kůži má velké strupy, ale tak divoce si je nedráždí. Na starém nátěru jsou stále památky v podobě krupiček krve. Šarlota jen může doufat, že se mu rány brzy zahojí a on zase bude běhat, skákat, kousat jako dříve ta veselá, živá, lovící šelmička, kterou zná.

---------

Tak jsem si opět vylila srdíčko. Vše je pravda. Pokud vás zajímá jak to dopadlo, tak momentálně má kocour na hlavičce límeček  a krček, kde byly rány nejrozsáhlejší, jsme zabalili. Příjemné mu to není, ale rozhodně lepší než ten hrozný stav, ve kterém byl. Veterinář řekl, ze se jedná o alergii. Za pár dní se Chystáme znovu k doktorovi. Kočičák se nás straní, ale občas se večer přijde pomazlit, což je úspěch. Je jako mé miminko, tak mě to opravdu vzalo. Co vy? Máte s něčím podobným zkušenost?