Me, He And...She?

1. End of Rest

,,Táži se vás, pane McCoyi, berete si zde přítomnou Raven Darkholmovou, slibujete, že s ní strávíte zbytek života v dobrém i zlém, v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?"

,,A-ano." polkl Hank a zatnul pěsti, aby nebylo vidět, jak se mu třesou ruce

,,A vy, slečno Darkholmová, berete si si Hanka McCoye a budete s ním za stejných podmínek jako slíbil on?"

,,Ano." usmála se Raven, pootočila hlavou až se jí při tom závoj a třpytivý diadém zakývaly. Oddávající se usmál.

,,V tom případě si můžete vyměnit prstýnky."

Na vyvýšené pódiu, kde nevěsta se ženichem stáli, přiletěl stříbrný tácek se zlatými kroužky. Otočila jsem hlavu na Erika, sedícího na druhé straně chodníčku v první řadě. On se na mě usmál a zamával prstem ve vzduchu. Tácek se zvedl výš, aby se mohly prstýnky uchopit a Hank po nich vztáhl ruku. Prsty se zlatým kroužkem v ruce se mu třásly, přestože v jídelně, kde svatba probíhala, bylo dost teplo. Uchopil Raveninu dlaň a na její prsteníček šperk navlékl. Totéž pak udělala i Raven a oběma při tom ani na vteřinu nezmizel úsměv z tváře. Když oba prstýnky zaujaly své místo, do svatební hudby promluvil oddávající.

,,Můžete políbit nevěstu."

Hank chytil Raven kolem pasu a přitáhl jí k sobě. Ona obtočila ruce kolem jeho krku a jejich rty se něžně setkaly. Všichni hosté v květinami ozdobeném sále, si stouply a začali nadšeně tleskat. Já se k nim přidala a po tváři mi stekla slza štěstì. Peter, stojící vedle mě, šťouchl loktem do mého ramene a nepřestával při tom tleskat.

,,Nebul ty citlivko." zasmál se ,,Dýku do zad nikdo z nich neschytal."

,,Přestaň," okřikla jsem ho a otřásla se, při té děsivé vzpomínce, která byla sice stará víc jak tři roky, ale pořád mě strašila ve snech ,,za zvýšenou hladinu mojí citlivosti můžeš jenom a jenom ty."

Pobaveně si odfrkl a pokračoval ve sledování obřadu. Hned po něm se hosté rozešli přes zasněženou zahradu do svých pokojů v Xavierově škole, aby se přévlékli a načerpali sílu na večerní...ehm no...Večírek se tomu vážně říkat nedá, podle toho, co Hank říkal o zákazu vstupu hostům mladšìm osmnácti let. Spíš bych to typla na dost slušnou ožrávačku. Možná, že to bude větší než na maturitním plese, kdy jsem se probudila s dopravní značkou v posteli a podle toho, co vyprávěli ostatní se u nich taky nedělo nic obvyklého. Třeba Kurta musela Jean nějak šikovně dostat ze střechy, kde dost tvrdě spal.

Nejsem ožrala, vážně ne. Jen v některých situacích ráda...vypnu a užívám si.

Seděla jsem v pokoji na posteli a pozorovala sněhové vločky jak dopadají na parapet okna. Každá měla jiný tvar a velikost, až teď jsem si uvědomila, že jsme v podstatě jako sněhové vločky. Každý máme jiné schopnosti, kvůli naší rase nás v podstatě nikde nechtějí, takže chodíme světem a snažíme se někde usadit. Ta nejhorší podoba je, že taky mizíme. A to poslední dobou až moc často.

To je také důvod, proč na svatbě chyběl Kurt. Charlesovy se podařilo zjistit, kde může být pár zmizelých mutantů. To místo je někde v Rusku a Kurt se tam vydal na průzkum. Odjel před týdnem a naposledy jsme s ním mluvili předevčírem. Peter mě neustále utěšuje (a není sám), že je možné, že se mu třeba rozbila vysílačka nebo prostě jen nemá chuť s námi mluvit. Tomu bych celkem věřila, protože ta poslední tři roky dost vyrostl a to nejen fyzycky. Stal se z něj samotář, který tráví všechen čas ve svém pokoji a čte něco o kvantové fyzice.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

,,Dále." řekla jsem a otočila se směrem ke dveřím. Do pokoje vešla Storm v černých šatech s širokou sukní. Něco na nejím výrazu mě zarazilo, tvářila se dost pohřebně ,,Co se stalo?" zeptala jsem se a váhavě k ní vykročila.