Me, He And...She?

12. Nikde a s nikým, který je vlastně někdo

Jean:

Stála jsem uprostřed noci v ledové chodbě. Okny dovnitř prosvítal měsíc, na zdi se občas mihl stín, jak jednotlivé sněhové vločky padaly k zemi. Něvěděla jsem kam mám jít, ani co dělat. Byla jsem zmatená.
Nildy předtím se mi nic rakového nezdálo. Měla jsem z tohohle místa špatný pocit. Že nejsme v Xavierově škole jsem poznala okamžitě, chyběl tu ten krásný, starý nábytek a pocit bezpečí. Tady jsem se cítila ohrožená. Pomalým krokem jsem se rozešla za místem, kam mě srdce táhlo. Jednalo se o oválnou pracovnu, která vypadala hodně opuštěně . Vstoupila jsem dovnitř a jakmile překročila práh, mahagonové dveře se za mnou s ránou zavřeli. Odfrkla jsem ji. Jistě. Klasická scéna z hororu, tu Noční můru z Elm Street jsem včera neměla tak pečlivě sledovat.
Do místnosti se zpod dveří a oken začal valit šedý kouř. Tak to mám určitě z Alien. Najednou se do ticha ozval nelidský zvuk, zněl trošku jako nenaolejované křeslo profesora Xaviera. Pak se kouř na některých místech začal pomalu formovat do obrysu. Postupně se zaostřoval a nabýval tvaru, až nakonec získal lidskou podobu. Nejistě jsem ucouvla a nespouštěla z děsivě vypadajícího stvoření oči. Pokračovala jsem v chůzi, dokud se má záda nedotkla dřevem obložené stěny. Naprázdno jsem polkla. Byla jsem v pasti.

Stvoření se ke mě pomalu přibližovalo aniž by vědělo, kam jde, protože po očích nebyly ni památky. Opět se ozvalo to samé zaskřípání a na mě najednou koukali dva žhavé uhlíky, které doslova planuly vztekem a nenávistí. Vztáhl ke mě dýmovitou ruku a dotkl se mého obnaženého ramene. Projel mnou chlad a horko zároveň. Kapky potu mi stékali po čele a celá jsem se třásla zimou. Už mi došlo, s kým tu teď mám čest. Byl to Člověk. A po rozhovoru s Kurtem jsem si teď byla naprosto jistá, že tohle setkání nepřežiju. když už byl skoro u mě, zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, poznala jsem, že už jsem vzhůru. Chtěla jsem zakřičet, ale obličej mi zakryla černá ruka a já přestala vnímat okolní svět.

Isabelle:

,,Můžu se tě zeptat, co se stalo?" řekla opatrně Wanda, zatímco jsem křídly rozbíjela jednoho cvičného panáka za druhým. Neodpověděla jsem, jen vztekle poletovala po tělocvičně a snažila se trochu uklidnit. Nechtělo se mi tomu věřit. On mě vážně podvedl.

,,Právě jsem viděla svýho kluka jak mě podvádí s nejlepší kamarádkou, se kterou se znám víc jak deset let." vychrlila jsem a podívala se na Wandu. Ta zřejmě něco takového čekala. Zeptala se, přestože by mi dokázala přečíst myšlenky. Věděla jak mi to vadí. Nejistě na mě upřela své hnedé oči. Svraštila obočí a přemýšlela, jak tuhle situaci nejlépe vyřešit.

,,Takže jsem ten portál vytvářela zbytečně?" pousmála se smutně a její hlas zněl více než zklamaně

,,Promiň," sklonila jsem hlavu ,,ale ten portál přece jen smysl měl. Teď už ví, že jsem v pořádku. A co je důležitější, ví že už se nikdy nevrátím."

Zvedla hlavu a nevěřícně se na mě podívala ,,Takže od toho hodláš utéct?" zeptala se ,,Třeba to právě on chce. A navíc, ve tvé dimenzi jsou přeci i jiní lidé, další tvoji přátelé."

Nerada jsem to přiznávala, ale měla pravdu. Nesměla jsem se chovat tak sobecky. Co třeba Kurt a jeho videohry? Hank a výpomoc v knihovně? A co Raven? Nemohla jsem jí v téhle situaci nechat samotnou, když mě potřebovala nejvíc.

,,Asi máš pravdu." přiznala jsem ,,Ale já už se mezi ně zpět nevrátím."

Wanda se smutně usmála. Pak se rozešla k východu a přes rameno na mě zavolala ,,Budeš tu jen tak stát a koukat nebo půjdeš se mnou nahoru ozdobit stromeček?"

,,Stromeček?!" vykulila jsem nadšeně oči a rozeběhla se za Wandou ,, Já myslela, že tu vánoce neslavíte." zamračila jsem se, zatímco jsme společně procházeli dlouhou chodbou směrem k výtahu