Příběh Nerlame

Host v Mramorovém paláci

Teplé žluté paprsky zapadajícího slunce proudily velkými okny do prostorné komnaty přímo na velkou postel s modrými nebesy. V posteli ležela mezi velkými měkkými polštáři velitelka severních vojsk Nerlame. Probrala se z dlouhého spánku a rozhlížela se po komnatě. Napravo  u dveří se matně lesklo její brnění a zbraně. Nalevo od postele stály vyřezávané skříně a sekretář s vysokou židlí. 

Nerlame se pokusila zvednout se na levém lokti, ale ramenem jí projela ostrá bolest. Spadla zpátky do měkkých polštářů a všimla si, že jí někdo ošetřil rány a že leží pod dekou nahá. Přitáhla si pokrývku k tělu a posadila se. Před sebou spatřila vysokou siluetu muže před velkými okny. Promluvil na ni:

"Jste vzhůru! Jak je vám?"

"Cítím se slabá. Kde to jsem?"

"Jste v Mramorovém paláci na Rozbouřeném ostrově."

"Ale to je přece ve Zlaté říši!" zajásala Nerlame. "To tedy znamená, že jsme bitvu a celou válku vyhráli! Obsadili jsme i Rozbouřený ostrov! Jak dlouho jsem spala?"

"Od bitvy na Vlčích pláních uplynuly čtyři dny. Lékaři říkali, že musíte odpočívat. Máte hlad?"

"Vy nejste můj lékař?" zaváhala Nerlame. Muž zavrtěl hlavou. Čtyři dny. Uvažovala tiše Nerlame. Je nepravděpodobné, že bychom dokázali obsadit Rozbouřený ostrov za tak krátkou dobu. Je to nemožné! Je chráněný ze všech stran útesy. Nemohli jsme ho dobýt! Jsem v zajetí!

"Kdo jste?" vyhrkla a podezřívavě si ho prohlížela.

"Jsem Arald - král Zlaté říše." Nerlame se zatajil dech. Stál před ní její úhlavní nepřítel. Oči jí sklouzly ke dveřím na její meč.

Zlatý král na ni tiše promluvil:

"Nerlame, nemusíte se mě bát. Jsem..." Nerlame vyskočila i s dekou z postele. Nevšimla si však dřevěného lavoru s levandulovým roztokem. Uklouzla a dopadla na podlahu. Než se stihla zvednou a pokračovat ke svým zbraním, král ji zezadu pevně chytl. Snažila se dostat z jeho silného sevření, ale byla příliš slabá. Navíc jí začal prosakovat obvaz na pravém koleni krví.

"Proč?!" rozhněval se král. "Vždyť jsem vás zachránil! Ušetřil jsem váš život a tohle je váš vděk?! Jste na Rozbouřeném ostrově! I kdyby se vám podařilo mě zabít, nedostanete se odsud a čeká vás krutá pomalá smrt!"

"Já vím," řekla Nerlame a těžce dýchala. "Ale za ukončení války by ta oběť stála."

"Jenomže tím by válka neskončila," král ji zvedl do náruče a odnesl zpátky na lůžko. "Moje místo by nahradil někdo jiný a válčení by pokračovalo tvrdou odvetou. Jen byste vše zhoršila. O způsobech, jak ukončit válku, můžeme rozmlouvat později. Teď si odpočiňte." Nerlame se otočila na pravý bok:

"Proč jsem nahá? Vy jste snad..."

"Ne," odpověděl rychle. "Ta deka je zábal - hojí rány a pomáhá tělu uzdravit se. Musí se ale dotýkat přímo kůže, proto na sobě nemáte šaty."

"Co se mnou bude? A jak je možné, že jsem tady? Co se stalo na Vlčích pláních?"

"Jen klid, všechno vám řeknu. Severní vojsko bylo poraženo. Nikdo kromě vás nepřežil."

"A moje osobní garda?" zeptala se chvějícím se hlasem.

"Jak jsem řekl, všichni padli." Nerlame si vzpomněla na svého učitele Darma. Myšlenka na jeho smrt jí nahnala slzy do očí. Sklonila hlavu a řekla:

"Motá se mi hlava." Král jí podal číši vody a pomohl jí napít se.

"Chcete si odpočinout?"

"Ne," ulehla a zachumlala se. "Nic si nepamatuji. Moje poslední vzpomínka je, jak bojuji po boku se svou osobní gardou. Zbylo jich už jenom pět. Vím, že jsem ještě usekla zápěstí nějakému pěšákovi. Pak už si nevybavuji nic. Co se stalo potom?"

"Všiml jsem si vás až ve chvíli, kdy jste ležela na zemi. Vaše tělo bránili poslední čtyři gardisté. Neměli šanci. Královská družina je pobila. Nejvyšší velitel Gerdan se na vás šel podívat. Zjistil, kdo jste, a že ještě slabě dýcháte. Chtěl vás dorazit, ale nedovolil jsem mu to. Rozkázal jsem převést vás z bojiště do Mramorového paláce. Cestou o vás pečovali moji nejlepší lékaři a já osobně dohlížel na vaši bezpečnost."

"Jsem tedy válečný zajatec a v nejbližších dnech mě čeká výslech," řekla a zavřela oči.

"Jste žena a dostává se vám té nejlepší péče. Nedovolím, aby vám ublížili. Jste spíše mým hostem v Mramorovém paláci než válečným zajatcem. Co je vám?"

"Teče mi krev z kolena." Král Arald zazvonil na stříbrný zvoneček, který stál na zemi vedle překlopeného lavoru. Vstoupili čtyři lékaři.

"Vyměňte jí obvaz, prosím." Přistoupil ke dveřím, mávl na stráž a ukázal na velitelčinu zbroj:

"Vezmi to a pojď se mnou!" Pak se ještě otočil na Nerlame:

"Kdybyste cokoliv potřebovala, zvoňte a stráže za dveřmi přijdou." Lékaři Nerlame ošetřili a přivedli jí do komnaty služebnou.

Dny zvolna plynuly a Nerlame se začala zotavovat. Když nabrala dost sil, přinesla jí služebná šaty. Nerlame zůstávala v komnatě sama pod jejím dohledem. Služebná většinou seděla na vysoké židli a nepromluvila. Dveře byly zamčené a za nimi stála stráž.

Nerlame zrovna seděla u okna a sledovala zapadající slunce, když za sebou uslyšela králův hlas:

"V Severní říši mají všechny ženy tak krátké vlasy?"