We Created A Monster

1.

Na ten den, kdy Daphne málem umřela nikdy nezapomenu. Ne, ten den, kdy jsem Daphe málem zabila, na ten den nesmím zapomenout.

Dneska jsou to čtyři roky.

A pořád je to stejné. Proč pořád nemůžu dýchat, když na to myslím? 

Myslím na to pořád...

Táta vaří kávu. Slyším tiché bublání vroucí vody v rychlovarné konvici a tikání hodin nad kuchyňskou linkou. 

Ty hodiny malovala máma. Ale nevzala si je s sebou, když odcházela. Možná zapomněla. Možná, že chtěla zapomenout. A tak se z nich stal jen stín, odraz prázdna čtyř stěn malířského ateliéru ve třetím patře domu. Na měkkém dřevě pořád nevybledly něžné tahy štětcem. Vím, že u čísla osm je otisk jejího prstu, kvůli kterému ty hodiny nechtěla prodat. A třeba si je jen chtěla nechat. Třeba je chtěla nechat pro nás.

"Marci?" vytrhne mě z přemýšlení tátův tichý hlas. Zestárnul. Dneska je to vidět víc, než obvykle. Víc, než hodně. 

"Hmm?" 

Zase stojím mezi dveřmi. Rukama zaklíněná mezi rámem dveří, zatvrdlá na místě. Nejsem na žádné straně, jsem někde uprostřed. Jenže není žádné uprostřed. Je jen ano, nebo ne. Černá, nebo bílá. Smrt nebo život. Nic dalšího mezi tím.

"Jak ses vyspala?" usměje se táta, ale je to unavený úsměv. Neprostoupí mu do očí.

Nespala jsem. "Skvěle. Máš dneska dlouhý den?"

"Ne, přijdu už ve čtyři. Chci tu dnes být pro svoje malé holčičky," dloubne mě táta do boku, ale já nemám sílu na to reagovat. Měla to být hra a já v ní měla vyhrát. Ale já vyhrát nechci. Už nikdy nechci vyhrát.

"To je super. Daphne bude určitě ráda." 

Stejně ty hry hraju. Usedám ke stolu - každé ráno usedám ke stolu. Piju čaj a jím sušenky s čokoládovým sypáním, které peču každou sobotu. Mluvím s tátou. Pořád dokola to samé. Stejná slova, stejné věty, stejné úsměvy. Stejně zlomená srdce. Stejně hloupá naděje schovaná v obývacím pokoji.

Naděje sedí na gauči a dívá se na televizi. A do bledé tváře jí padají černé prameny vlasů. Levou rukou šátrá po ovladači a přepíná programy, protože je všechny zná nazpaměť. A já si sedám vedle ní a beru jí za pravou ruku, i když vím, že to s největší pravděpodobností ani neucítí.

"Daphne," zašeptám jí do vlasů, ale za pohled jí nestojím. 

"Daphne, dáš si toast?" ptá se táta a ona kývá hlavou  a věnuje mi pohled plný prázdnoty. A výčitek. 

"Chceš do něj salát?" 

"Na tom nezáleží, tati," řekne Daphne. A mě hrdlo svírá bolest. Protože na tom záleží. Na všem záleží.

"Dobře. Tak já ho tam dám. Potebuješ vitamíny."

"Nepotřebuju, tati. K čemu by mi byli?" Daphy se teď mračí. A krčí přitom nos, přesně, jako to dělala máma. A je jí bolestivě, řezavě podobná. Odvrátím pohled.

Tátovu zasmušilou odpověď neslyším. Ani to, jak Daphy zvýšila hlas pod ledovým přívalem vzteku. Opírám se o její pravé rameno, její teplou dlaň svírám ve své, která je ale mrtvě studená. Mám strach. Mám hrozný, hrozný, hrozný strach.

"Dneska jsou to čtyři roky," vyklouzne mi z úst a všechno, kromě tikání hodin se zastaví. A já na ty hodiny zírám a vidím mámu, jak sedí u pracovního stolu a uslzenýma očima zkoumá svoji práci. Už se nedozvím, proč plakala. Na tom nezáleží, řekla by Daphne. Ale na tom záleží, křičela bych já.

"Cože?" 

"Už jsou to čtyři roky," vydechnu naprázdno. Přála bych si, aby to byla lež. 

"O čem to mluvíš, Marci?" zamračí se táta. Ale ví, o čem mluvím. 

"Má pravdu," řekne Daphy a levou rukou si zakryje obličej bílý jako stěna. 

"Budu počítat do sta," smála se. A zakryla si obličej dlaněmi, protože chtěla, abych věděla, že nebude podvádět. A já jí to nevěřila. Nikdy jsem jí nevěřila.

"Stejně si myslím, že podvádíš, Daphy," řekla jsem jí tehdy, ale to už začala počítat. A tak jsem utíkala. Dolů po schodech. Nahoru a pak zase dolů. 

Kam se schovat? Kam se schovat, když Daphne zná dům stejně dobře jako já... Šla jsem až úplně do přízemí. Po těch točitých schodech, kolem maminčiných obrazů. Byli tak krásné. Tak barevné. Celou dobu jsem z nich nespustila oči. 

Do přízemí jsme chodit nesměly.

Schovala jsem se do skříně na kabáty. Dýchala jsem vzduch plný prachu a jeho pach mi zůstal v nose celé měsíce po tom dni. Hlavu jsem zabořila do tatínkova kabátu a dýchala ostrou vůni jeho kolínské. Chichotala jsem se, když jsem slyšela jak Daphne tam nahoře ještě odpočítává.

"Devadesát tři, devadesát čtyři, devadesát pět...," volala. Její štiplavý hlásek se rozléhal po celém domě. 

"Už jduu, Marci!" 

Ale nepřišla. Nenašla mě.

A čas plynul... vlastně se spíš zastavil. Slyšela jsem její krůčky na dřevěné podlaze. Tiché cupitání bosých nožiček mojí malé sestřičky. Dusila jsem svůj uječený smích. Nesměla jsem se prozradit. Nesměla jsem se se ani nahlas nadechnout, jinak bych neměla šanci tuhle schovávanou vyhrát.

Nakonec jsem vyhrála. Nakonec jsem to všechno vyhrála.

Přiblížila se ke schodům. Zaváhala a podlaha zaskřípala jako v hloupém hororu. A pak... 

Potom se Daphne, moje malá, křehoučká Daphne rozsypala po podlaze. Její porcelanové nožky, její papírová kůže. Všechno se polámalo. Padala a já ten zvuk slyšela pořád dokola. Dokola, dokola, dokola. 

"Daphy!"

Jenže ona tam nebyla. Místo ní tam ležela jen spousta střepů. Brala jsem je do rukou, ale drolily se mi pod nemotornými prtsy. "Daphy, Daphy, Daphy. Řekni něco, probuď se! Prosím, probuď se, sestřičko!"

Neprobudila se. A já neměla lepidlo, abych ji slepila.

"Haló? Haló?" volala jsem do telefonu. 

"Copak se stalo, sluníčko?" ptal se jemný hlas. Sluníčko... tak mi říkala maminka.

"Moje sestřička. Moje sestřička se rozbila."

A pak si nepamatuju už nic. Daphy, jak leží na podlaze, celá rozbitá. Copak ji někdo mohl opravit? Panenky se taky občas rozbijou... jenže panenky nemají oči, jako tatínek a vlásky jako maminka a rtíky jako květy růží. Panenky padají, ale když je zvedáte ze země, tak se neprohýbají v zádech. 

 A teď… teď tu Daphne sedí vedle mě a zakrývá si obličej přesně jako tehdy. Jen jedna ruka jí mrtvě visí podél těla. Jen už nepočítá do sta a necupitá po modřínovém dřevě na chodbě.Už nikdy na mě nezavolá: „Už jduu!“

„Odneseš mě do pokoje, tati?“ zeptá se a nevěnuje mi jediný pohled. Ani se u mě nezastaví očima, jakobych tam vůbec nebyla. Mám chuť se před ní znovu schovat.

Táta se na mě zničeně podívá. A já přemýšlím, jestli mi to někdy opustí. Jestli se to dá odpustit.