We Created A Monster

22.

Je to jako tanec - ten pohled, dotek rukou, vlasy v obličeji, divokej úsměv a tvrdej dopad na zem. Na koberec. Zelenej a chlupatej koberec. Je to jako tanec - ten, kdy si dáte ruce na boky a na ramena a pohybujete se s určitým smyslem, nějakým směrem, pořád dokola, podle pravidel nenarušujících osobní prostor. Ale nejste v tom sami, někdo je tady a jde s váma. Je to valčík. 

"Sundej si tenisky," zamumlá a přitáhne si nohu skoro až pod bradu, takže musí pustit moji ruku. Bojuje s tkaničkama a podle jeho smíchu snadno poznávám, že se musí cítit v téhle situaci dost trapně.

"Potřebuju si sednout, takhle je nerozvážu," odpovídám hlasem narušeným vlnou radosti. Sleduju, jak jednu botu hodí do kouta místnosti. Je taková tma, že nerozeznám barvu stěn a pořádně ani to, jak je pokoj velký. Oknem dovnitř proniká pruh světla, ale než stihnu očima následovat alespoň to, stoupne si na špičky a zatáhne závěsy. Tma mi ho spolkne před očima.

Zaraženě poslouchám to ticho, rukou se opírám o stěnu a opatrně zkoumám její povrch. Nic mi neříká. Jsem slepá... Zaslechnu jeho dech, rozechvěle sáhnu do prázdna a zastavím se někde, kde tuším jeho rameno. Kůží mi prochází záchvěvy důvěrnosti, neovladatelné náležitosti k něčemu, co nedokážu pojmenovat.

"Je tady tma, Ethane."

"Už pár let tady mají vypnutou elektřinu."

"Já se bojím tmy," zavrtím hlavou. Cítím jeho prsty hledající si cestu po mojí paži, sevře mi dlaň. Zaváhám a dovolím nohám povolit, klesnu na kolena.

"Fakt?" Zní to hravě. Vesele. S takovou drzostí... 

Bojuje se smíchem. Ani nevím, jak to poznám. Jen to vím, mrkám do ničeho kolem sebe a hrudníkem mi prostupuje horkost. Ozve se cvaknutí a oheň ze zapalovače rozzáří siluetu nade mnou. Nedokážu od něj odtrhnout oči, potlačit strach, že se najednou vytratí nebo že se probudím a bude to pryč, neodvolatelně pohlcený časem. Působí tak pevně, i když mu džíny obtahují tenká lýtka a prsty na nohou se boří do koberce a trochu kolísá na místě, jako kdyby nemohl najít rovnováhu.

Připadám si jako otrok střízlivosti, napsal mi Dan. Jak dávno to je? Kolik času nám tehdy zbývalo...?

"Ne," vydechnu, "nebojím se tmy. Tma je..."

"Bezpečná," dořekne za mě. Přikývnu. Bezděčně mi odhrne pramen vlasů z očí, světlo zapalovače se naposledy zavlní vzduchem a rozplyne se. Podvědomě uhnu pohledem a začnu se soustředit na tkaničky zavázané na několik uzlů. Kroky bosých nohou po koberci zní zvláštně tlumeně, jak se ode mě vzdaluje. Ve chvíli, kdy se narovnám, mi do břicha narazí letící polštář. Isntinktivně ho sevřu v náručí a botu, kterou pořád držím v ruce, upustím na zem. 

"Ty mě vidíš?" prohodím k němu a v prstech tisknu hladkou látku. Víc než cokoliv bych chtěla vidět tuhle jednoduchost pořád - jen namodrale černou, chlad na kůži, bušící srdce a někoho, po kom se chystáte hodit polštář, ačkoliv nemáte nejmenší tušení, kde by mohl být. Někoho, komu se ze všeho nejvíc chcete prostě jen pověsit kolem krku a doufat, že to neskončí, protože jednou přece něco musí... ne, může, trvat a nekončit. 

 "Trochu."

Napřáhnu se a hodím do prázdna, směrem, odkud přichází jeho hlas. Polštář doletí až ke zdi, odrazí se a přistane na zemi. Napadne mě se pro něj rozběhnout, čekám, jestli uslyším kroky tím směrem, ale on stojí nehybně pořád na jednom místě. Ani se nehne.

"Vzdáváš to?" odkašlu si. Děsí mě, jak plný zrychlení jsme. Vystoupat, zase klesnout, dotknout se prstama dna a na chvilku se dusit kouřem, nadechnout se oblohy, rozbrečet se radostí a poprvé v životě se neptat, jestli je to normální. Jestli je normální tak rychle měnit svůj postoj. Říct, že tady dneska umřem na nesmrtelnost. Už zase se mi chce křičet bolestí. 

"Ne. Nikdy bych to nevzdal."

"Třeba na tom není nic špatnýho," pokrčím rameny a přece jenom vykročím směrem, kam jsem hodila polštář. Teprve teď si všimnu, že podlaha skřípe. Zní to až hororově. Uslzeně.

"Já vím, že věci nemusí vždycky dávat smysl... ale tohle je nejnesmyslnější věc ze všech... chápeš?" zasměje se. Trhnu sebou ve stejnou chvíli, kdy si uvědomím, co se děje.

"Máš ještě jeden," obviním ho, skoro to vykřiknu. Dramaticky zakvílím, jak mě trefí polštářem, o kterém jsem celou dobu neměla ani tušení a znovu se sesunu k zemi. 

"Ty. Jsi. Mě. Zabil," zaúpím a chvíli se směju tak, až cítím, jak mi začínají slzet oči. A jeho smích... je zvláštní. Přesně jako on.

"Nechtěl jsem," poví tiše a rozpačitě si sedne vedle mě. Pohladí mě po zápěstí a nechá za sebou kilometry mravenčích cestiček. 

"Já občas jo," zacukají mi koutky. Uklidňuju se pomalu, jako voda, když se vyleje z koryta... vracím se na svoje místo, tam, kam patřím. A moc dobře to vím. Jsem si vědoma svejch hranic, těch pevně stojících hradeb a věží, co občas ukazujou i něco z toho světa venku. 

"Občas my všichni."

"Jsem unavená ze schovávání se... ze schovávání čehokoliv, co neodpovídá představě o něčem normálním. Z toho, že ti řeknou, že když je ti šestnáct, nemůžeš mít důvod už několik měsíců každej den prostě... špatnej den. A jsem unavená ze života, víš? Prostě z toho, co je tam venku a co se vrátí až zítra ráno pojedu domů... Občas bych brala tu možnost spát už napořád a nemuset se znovu probouzet, znovu v sobě hledat sílu, znovu se o něco snažit..."

Dlouze, hluboce vydechne, než mě prudce chytne za pas a přitiskne k sobě. A poprvé... nikdo neříká drž se. 

Drží mě on.

***

/omlouvám se, že nepřidávám. bylo toho vážně hodně, naprosto se mi změnil život a zároveň... se vlastně nezměnilo nic. život je absurdní, nepřijde vám? (: budu ráda, pokud napíšete, co si myslíte, mějte se krásně/