We Created A Monster

19.

Nevím, jestli ta brána má oddělovat život od smrti, nebo to, co je správný od všech chyb, co jsme kdy udělali. Ale je tam, přímo přede mnou, roste do výšky a skrz mříže se plazí růže. Vlastně nevím, jestli jsou to růže – nekvetou, ale mají trny.  Všimnu si teprve když propletu prsty skrz větve a ucítím, jak mi rozdírají kůži. Syknu a ruce zase stáhnu.

„Opatrně,“ špitne Ethan.

„Jsem opatrná,“ přikývnu a zaslechnu, jak se chraplavě zasměje. Zvedne moji ruku až ke svým rtům, takže si chvilku skoro myslím, že mě políbí. Neudělá to. Spíš to vypadá, jako kdyby se skrz tmu snažil zahlédnout, jestli mi teče krev.

„Myslím, že se to zahojí. Za den, za dva, za týden,“ zamumlá, jeho dech mi běhá po kůži jako elektrickej proud.

„Jo… jsem v pohodě,“ polknu ztěžka, trochu nemotorně se mu vymaním.

„Půjdeme kousek tudy,“ ukáže směrem podél plotu. Nevím, kdy naposledy jsem viděla, že by nějaký místo, kde žije větší skupina lidí, odděloval plot.

„Někde tady musí být díra, jen musím zjistit kde,“ mumlá tak tiše, že vlastně jen slyším jeho hlas, ale nic z toho, co říká, moc nedává smysl. Vím jen, že se mi líbí, že je dva kroky přede mnou a občas se předkloní, kopne do prázdna, až to rozduní okolní vzduch. Chce se mi se smát a je to zvláštní.

„Kde to vůbec jsme?“ nevydržím to nakonec. Narovná se a jenom tam tak stojí, přímo naproti mně. Vypadá trochu jako zvíře – když jedete příliš rychle autem a z ničeho nic na silnici vběhne jelen. V jednu chvíli vidíte šmouhu řítící se přímo k vám, potom se zastaví přímo uprostřed toho všeho, ztuhne na místě. Díváte se do očí, srdce tlučou. Jako kdyby křičely tak nahlas, že to ani nemůžete slyšet. Napadne vás, že to možná zkusíte strhnout stranou, protože ho nechcete vidět umírat, nechcete vědět, že jste mu vzali to jediný, co měl a on ani neměl v očích tu hrůzu z posledního nádechu. Napadne vás, že život možná není úplně fér, protože vás se nikdo neptal, jestli jste už připravený jít. A potom, příliš rychle, příliš skutečně, přijde nejjednodušší část na tom všem. Náraz a tma. 

„Hodně dlouho tady nikdo nežil,“ řekne váhavě, „a do těch domů se začali stěhovat lidi… bez domova.“

„Bezdomovci?“ zamrkám překvapeně. Okamžitě si připadám hloupě, protože to slovo přišlo příliš náhle a nahlas. Měla jsem ještě počkat. 

„Těžko říct. Když jsi tady, najednou máš domov. Jen na něj nejsou papíry. Někdy možná stačí, že máš komu položit hlavu na rameno, abys byla doma. Někdy stačí, že sama sebe držíš ve vlastních rukou.“

„Promiň.“

„To je fajn. No… samozřejmě, že squatovat se nesmí, tak to tady oplotili, přestali to udržovat v přijatelným stavu. Asi mysleli, že pomůže.“

Asi mysleli, že můžou zastavit pocit samoty, když se prodíráte davem. Asi mysleli, že můžou vyléčit zdi plný grafity jen trochou bílý barvy. Asi mysleli, že nás můžou poslepovat, nebo to alespoň zkoušet.

„Jsou tu pořád…?“ odtuším. 

„Jsme tady pořád,“ zasměje se a zní to skoro trochu šíleně. Něco se mi na tom docela líbí. „Ale můžeš zkusit přinutit ty zdi spadnout. Třeba zrovna tebe poslechnou. Něco je pořád drží pohromadě, víš?“

Odpovědět mu nestihnu, přikrčí se k zemi a v příští chvíli stojí na druhé straně. Všimnu si, že tráva mu sahá až po kolena a na tváři má škrábnutí. Až k bradě mu sklouzne jedna jediná kapka krve a on ji rázně smaže jedním pohybem zápěstím. Popadne mě šílená, neurčitá touha překonat prostor, co mě od něj dělí, jako kdybych tady už nemohla vydržet ani vteřinu, jako kdyby mě škrábalo celý tělo.

„Porušuju pravidla,“ hlesnu a ve chvíli, kdy klesnu na kolena, se všechno ztratí mezi vlnící se trávou. Ani nevidím, jakou má barvu, srazí se jen do toho šimrání v nose a ostré, divoké vůně. Oblečení mi nasákne vodou a tou nocí, momentem, kdy to vypadá, že se vrací čas do dob, kdy vypadalo snadně ležet schovaná ve vysoký trávě a kdy ještě na nebi zbývaly nějaký hvězdy.

Jsem na místě tak dlouho, že Ethan natáhne ruku a vytáhne mě za loket zase na nohy. Nejradši bych sebou cukla a stáhla ho dolů k sobě.

„Chtěla bych až na dno,“ zašeptám.Pomalu, rozvážně mě zase pustí, zacouvá pár kroků ode mě a teprve potom se otočí, zády, s očima přilepenýma k obloze zamíří pryč.

„Ethane,“ vykřiknu bezděčně.

Neříkej jeho jméno.

„Ethane.“

„Nepůjdeš za mnou?“ zaslechnu ho ptát se. Sotva znatelně se nahrbí v zádech, ohlídne se přes rameno a začne se smát. Asi je to malinko bolavej smích, jako když už tušíte, že neutečete slzám, ale zkoušíte to zlomit. Něco změnit. „Když tady budeš stát, budeš za chvíli mít úplně promočený kalhoty. Nechci, aby ti byla zima.“

„Není mi zima.“

„Určitě?“

„Strašně moc bych tě chtěla políbit,“ vyhrknu, můj hlas se rozbije nervózním smíchem. Baví mě sledovat, jak nic neříká a jak se s každým mým krokem zhoupne. Trochu zakolísá, když se zvedám na špičky, rukama hledám jeho tvář a jeho dlaně nejistě pronásledují moje zápěstí, těsně mě obemkne a já ani nevím jak. Celou dobu slyším jeho smích, jak prolíná ten můj. Nedokážu říct, jak to zní.

"Nestane se to, že ne?" přeletí mi přes rty. Je tak blízko, že jedině přes rty to může zase slyšet. Pootvírá ústa jako ryba na suchu a oči má jako šelma - nevím, do jaké míry krotká a do jaké míry hladová. Možná tak moc, až se z toho okolní vzduch vaří a já nejsem já. 

Bývalo snadný se zahodit, zapomenout na to, kdo jsem a na všechny důvody a příčiny toho, že zapomínám. Všechny následky chvilkovejch výpadků i to, že po hodinách křiku vám jednou musí odejít hlas. Bývalo tak snadný jít a zabít ten pocit, že něco zoufale schází a že se to jenom zhoršuje den po dni. Bylo tak snadný skrývat, že vůbec nežiju, ale jenom se držím posledních slov o tom, že jednou všechno musí být v pořádku. Bylo snadnější se topit a předstírat, že to ani nejsem já, kdo kope nohama vodu. 

"Ne, nestane se to," hřejou mě jeho slova na kůži. A potom, jako když zakopnete a ještě nevíte, jestli znovu najdete rovnováhu, mě drží a já nevím, kde končím a kde začínám. 

Asi jsem ji našla. Někdy mezi ztrácením všech varovnejch signálu, jeho ramenama a těma tempama vzhůru k hladině jsem našla rovnováhu. A nespadla jsem. 

***

Fajn, asi k tomu nic psát nebudu. Budu ráda, pokud třeba okomentujete :) Lull.