We Created A Monster

18.

„To znamená… chránit?“ Na pár minut mi to slovo nejde přes pusu. Odtáhnu se náhle, ale vzdálenost má větší dopad, než jsem možná vůbec schopná unést. Pozoruju oponu řas, duhovky jako vodoznaky rozsvícené letmou elegancí v něčem, co dávno ztratilo lehkost. Natahuju ruce jako dítě, v úžasu a trochu rozpolcená, plná jenom toho, že chci blíž, přiblížit se, zapomenout, co to znamená vzdálenost.

„Nevím. Záleží na tom, co znamená chránit.“

Chránit znamená lhát. Znamená to stát celou noc pár metrů od domu a oknem v zahradě pozorovat, že to funguje i bez vás, i bez toho vědomí, že tam někde jste, opilí, zničení a v horečkách. Znamená to předstírat úsměv den po dni, jen kvůli tomu, že to tak má být a že život si trochu ochrany zaslouží. Je to ta chvíle ráno, kdy se cítíte tak moc sami, až to pálí a potom se otevřou dveře a někdo všechnu tu samotu vyžene ven, ptá se, jestli je všechno, jak má. Chránit znamená na tu otázku odpověď, že je. Každý den, týden, měsíc, rok po roku a krok za krokem.

Chránit znamená, že tu budete a natáhnete ruku jen tak, do prázdna, i skrz tmu, nedůvěru a trochu křivd.

„Asi… být tady a čekat.“

„Potom Save asi znamená chránit,“ usměje se. Nevím, jestli někdy někdo může rozumět času mezi otázkou a odpovědí a myšlenkám, který se během toho rozlijí kolem, zhoustne kvůli nim vzduch, takže se o dost hůř dýchá. Chtěla bych vědět, jestli se otázek někdy můžete bát tolik, jako se bojíte odpovědí.

Ve skutečnosti mě snad ani na minutu nenapadlo, že k aleji stromů, stínům, pár domům a klubu s příliš hlasitě hrající hudbou můžu patřit i město. Ethan mě protáhne skrz díru v plotě úplně na druhém konci parku, zahlédnu sotva znatelné zachvění nejistoty, když se ocitne zpátky vedle mě, položí mi ruce na ramena a otočí mě čelem k tomu všemu. Chvíli, než okouzlení poleví, to vypadá jako sníh, jiskry se odráží od nebe tam nahoře, který nikdy nevidělo hvězdy.

Slova zmizí, rozpustí se do hloupé, rozostřené mlhy. Bezděčně sáhnu do prázdna, stisknu mu zápěstí.

„Děsivý?“ zeptá se. Nevím, kdy to slovo dávalo větší smysl než právě tady a teď, při pohledu na šmouhy světel prudce se řítících sem a tam. Skoro jako by fungovaly bez lidí, jen tuny železa pokrytý tlustou vrstvou prachu, skřípání koleček dobře zapadajících do sebe.

„Proč? Proč tohle vidím až teď? Bylo to tady celou dobu?“ otočím se k němu.

„Obešli jsme to.“

„Ne vždycky jde všechno obejít.“

V zahradě dva domy od školy měla jedna stará paní psa. Každý ráno seděl kousek od plotu, kam až ho pustily stromy a větve keřů, vypadal, jako kdyby číhal. Měl v uchu obrovskou díru. Máma vždycky říkala, že je velká jako talíř a já jí věřila. Dokonce i když prostrkovala prsty skrz díry v plotě, čelem se opírala, až se jí po celé tváři obtisknuly čtverce, byla jsem ochotná věřit, že ty zuby na druhé straně nekoušou. Sledovala jsem, jak si lehnul na zem a přivíral oči, přes tvář mu visel dlouhý růžový jazyk. Procházela jsem kolem a on skákal a hlavou narážel, takže jsem se pokaždé divila, že i jemu se na tváři neobtisknou čtverce postrádající jakoukoliv pravidelnost. Bolavě, hrdelně štěkal a tak bylo jednodušší přejít na druhou stranu ulice a projít se sklopeným pohledem kolem.

Jednou dokonce utekl – šla jsem a on seděl uprostřed chodníku, jen masa chlupů a ledového klidu. Vyhnula jsem se mu obloukem, očima jsem hledala poslední zbytky mraků na obloze, nebylo nic, co by mě v tu chvíli mohlo zastavit. A ten pes šel za mnou. Až k domu a pak za branku, lehnul si u schodů a usnul. Už nikdy potom jsem ho znovu neviděla, ani v té zahradě ani nikde jinde, jako kdyby se úplně poztrácel. Nehledala jsem.

„I tak se tady dá nějak přežívat,“ vydechne štiplavý kouř a vrátí mě tím do reality. Málem mi uniklo, že si vytáhnul cigaretu a zapálil si. Třesou se mu ruce, jako by věděl, že dělá něco špatně, nebo možná jen proto, že to odkládal příliš dlouho.

„Kouříš hodně?“ vyloudím pokřivený úsměv.

„Dýchám pořád ještě víc,“ kývne. Zasměju se, protože si určitě dělá legraci. Nijak zvlášť to nepomůže, ale cítím se o dost lehčí.

„Mám studený ruce. Měl jsem i předtím, ale teď je to jako kdyby ke mně vůbec nepatřily. Je to hnus.“

„Ne. Já… ničemu to nevadí. Asi prostě jen hřeješ zevnitř.“

Oči mu úplně rozzáří úsměv, upustí cigaretu na zem a přišlápne ji patou. Nakloní se na stranu, zakymácí se vzduchem, když ke mně natáhne ruku a napodobí poklonu. Přikývnu, i když to možná ani nebyla otázka, nechám se chytit a na chvilku mu dovolím, zastavit to padání.

„Ona… tvoje sestra…,“ začne váhavě. Nevím, kde se v lidech rodí ten zvláštně kousavej pocit tenkýho ledu, kdy našlapujou po špičkách, ačkoliv úplně bezdůvodně. Ani se nedokážu znovu zlobit.

„Daphne,“ doplním ho. Myslím, že v tu chvíli zním trochu jako kámen, protože se tak moc snažím udržet se pohromadě, zůstat silná.

„Nikdy se nesmíš vzdávat. Ani na minutu, víš?“ podívá se na mě. „Jsem si jistej, že celou dobu všechno vidí a slyší, vždycky poslouchá. Třeba to tak vždycky nevypadá, ale ona ví, že tam jsi, že to zkoušíš. Zvládne to. S tebou. Dokud tam jsi, všechno je fajn.“

***

Omlouvám se, tohle je asi nekratší část, kterou jsem kdy přidala a do budoucna přidám, trochu jsem to neodhadla, uhm. Jo a taky... kdysi dávno jsem dělala trailer, měla jsem ho rozdělanej ještě někdy z dob, kdy jsem tohle začínala psát, ale teprve teď jsem to dodělala - tak v liště napravo můžete kouknout :) Lull.