We Created A Monster

13.

Nikdy jsem moc nerozuměla tomu tichu po bouřce, když všechno ustalo, okna najednou byly dokořán a venku to vypadalo zvláštně zničeně, jako kdyby se všechno skládalo dohromady jen proto, aby to někdo mohl rozbít. Pamatuju si, jak dřív hodně pršelo a po asfaltu se valily litry hnědý, horký vody, stromy se ohýbaly a lámaly po náporem větru. Všechno vybouchlo. 

A potom déšť prostě ustal, mraky se roztrhaly a vítr je odnesl daleko pryč. Vzduch byl cítit jako střelnej prach, neozývalo se vůbec nic. Všechno to umřelo během těch pár hodin, kdy se obloha dusila pláčem. Najednou mi to čisto nepřipadalo jako ideální řešení - byl v tom zvláštní zmatek, asi jako když je někde moc lidí, těl, hlasů a rukou. Nemůžete jim utéct, ale ani se zastavit, protože by vás zašlapali do země, rozthali na kousky. 

Přesně tak se cítím chvilku po tom, co přestanu zpívat a vzpomenu si, co se vlastně děje. Ethan na mě beze slova zírá - mlčí víc, než kdokoliv, koho jsem za celou tu dobu stihla slyšet mlčet. Zdá se mi, jako kdyby kvůli mně přestal i dýchat, jen abych tady mohla křičet do tmy. 

"Jestli chceš... můžeš říct, že jsem blázen," povím mu polohlasem. 

"Možná trochu."

"Vadí to? Chci říct... třeba bych to mohla nějak napravit, ne? Mohla bych, já nevím, vrátit se na nádraží a čekat, jestli se tam neobjeví vlak, co mě odveze domů, nebo zavolat a nějak to... vyřešit. To bych asi měla, ale... nemám ani mobil." Lehnu si přesně jako on a překvapí mě to vyčerpání, které na mě dolehne, jen co úplně povolím všechny svaly. Najednou se nedotýkám země a zem se nedotýká mě, nezáleží na tom, že asi trochu mrholí a mám vlhký tváře, ani na tom, kolik je zrovna hodin. Chtěla bych zavřít oči a spát přímo tady a teď, počkat, jestli třeba nezačne sněžit a nechat se pohřbít do toho bíla. Zavřít oči a už nevidět nic víc, než jen tu tmu.

"Nemusíš," řekne mi jenom a já nemám tušení, na kterou část toho, co jsem řekla, odpovídá. Možná na všechny, ale stejně mi podá svůj mobil, lehce mi ho pustí do dlaně a ani jednou se mě přitom nedotkne. Možná bych mohla zapomenout, jak mě držel za ruku...

"Tak fajn...," přejedu po displeji. Chvilku to trvá, než vytočím svoje vlastní číslo - panikařím a nedokážu to tátovo poskládat v hlavě dohromady, čísla se mi v hlavě míchají, až z nich nezbude vůbec nic. 

Vím, že Daphne to zvedne. Vím, že dost možná nemůže spát, z části taky proto, že ani normálně skoro nespí, ačkoliv je to jedna z těch mála věcí, které může dělat a nebýt u toho jiná. Jsem si skoro jistá představou, jak sedí nahoře v chodbě a v ruce tiskne svůj mobil, protože se bojí, že ho upustí na zem a už se k němu nedostane. Napadne mě, že jí mohla sklouznout deka a je jí zima, ale je moc tvrdohlavá a hrdá, než aby budila tátu. Na ten krátký nestřežený okamžik mě zaplaví nekontrolovatelná vlna smutku, už jen proto, že jsem dovolila, aby byla tak moc vzdálená... Ne jen tenhle večer, nebo to ráno, až se vrátím a bude to trvat, než se všechno vrátí do normálu. Celou tu dobu jsem jí prostě jen... nechávala jít. 

"Zvoní?"

"Jo... jen... chvilku jí to trvá," polknu ztěžka. Jsem vděčná, že se na nic moc nevyptává, jako kdyby mohl nějak poznat, že něco je jinak, než to být má. Třeba existuje způsob, jak mít pro tyhle cit, instinkt, možnost, jak vytvářet určitý pouta, řešení, jak nikdy neříct nic špatně. 

"V nejhorším bude mít alespoň číslo a zavolá. Nebo jí napíšem, že jsi v pohodě."

"Stačí když... počkám," usměju se na něj. Nechci mluvit o tom, jak jí volal Luke a vzdal to dřív, než si stihla pro ten telefon přijet. Záleželo jí na tom, protože od té doby, co přestala chodit do školy, neměla vlastně vůbec nikoho. Luke Grant neměl ani tušení, do čeho se pustil, když jí řekl, že ji má rád... a když to po pár zazvoněních vzdal. Pořád ji bral jako někoho až příliš normálního - ale to ona už nebyla. Už není.

"Kde jsi?" vyhrkne a nezáleží jí na tom, že na druhé straně by mohl klidně být někdo jiný. Neodvažuju se hádat, jestli je naštvaná, nebo jenom vyděšená, nebo jestli to byl zase jen ten odměřený tón hlasu, který má okolí přesvědčit o tom, že necítí vůbec nic. 

"Daphne," vydechnu její jméno. Je to jedna z těch chvílí, kdy není nikdo další kromě mě a jí, toho odměřenýho ticha narvanýho v každým centimetru prostoru.

"Kde jsi?" zopakuje. 

"Nemám nejmenší tušení."

"Tak se vrať, Marci. Neřeknu to tátovi," slíbí. Nevím, proč trvá tak dlouho, než jednoduchost těch slov polapí moji hlavu a zatočí se světem, vezme mi všechny slova o tom, že budeme v pořádku. Nechci nic víc, než se ještě nemuset vracet...

"Marci? Vrátíš se, že jo?" Jako by mi četla myšlenky.

Tohle je moje sestra. Moje malá, tichá sestra, která si už dávno nezaplítá vlasy do copů a nikdy si nevyzkouší, jaký to je, opilá skákat po koupelně a kreslit rtěnkou na sklo. Nestoupne si na špičky, aby někoho mohla políbit... Ptá se, jestli se vrátím a je v tom takový ten druh strachu, co svírá hrdlo a plní oči slzama, i když jste už milionkrát slíbili, že nebudete brečet. 

 "Já nejsem jako máma," usměju se a vím, že to uslyší, "já se vždycky vrátím, pamatuješ? Jsem moc srab, abych šla na vlastní pěst... sama jsi to říkala."

"Slibuješ?"

"Jo. Slibuju." Chtěla bych být lepší lhář... chtěla bych, aby ty slova fungovaly tak nějak líp, abych za nima nebylo to možná.

"Mám tě ráda," zašeptá. Asi tyhle věci běžně neříkáte. Neláme se vám hlas, protože to zmatený balení z nervů a probdělejch nocí na druhé straně drátu nepotřebujete. 

"Ráno tam budu - můžeš napsat, i když nevím... nevím, jestli budu u sebe ještě budu mít mobil," poprvé za celou dobu se podívám na Ethana. Opatrně se ke mně otočí, něco v něm zazáří a přikývne. Stačí mi to, i když na mě v tu chvíli možná spadnou všechny ty neviditelný mrakodrapy kolem, všechna svoboda celýho tohohle města. Chtěla bych jí říct, že se taky dusím, i když to možná nemůže přes ty stěny tak úplně slyšet. "Taky tě mám ráda."

Položí mi to, ruka mi pomalu klesne do klína, polknu a dovolím si zavřít oči. 

"Potřebujem zpívat?" Ethan si se mnou proplete prsty, vytáhne mi mobil z dlaně. Vzpomenu si, jak jsem někde četla, že držení se za ruce vlastně postrádá logiku. Nikdy nevíte, že to děláte správně... Nikdy nevíte, jestli vaše ruka není jen mrtvá, těžká, ledová, cizí. Přes to všechno, připadalo mi to jako hloupost. Chtěla jsem někoho držet za ruku. Chci držet právě jeho ruku, právě tady a teď. 

"Myslím, že to zvládnem i bez zpívání," usměju se do tmy a připadám si díky tomu statečnější, i když nejsem. Naprázdno zamžikám, najdu si jeho tvář. 

"Chceš o tom mluvit?" zeptá se mě skoro neslyšně, takže skoro pochybuju, že se vůbec ptal. Možná je to celé můj nápad a možná to chci tak moc říct nahlas, až z toho blázním. 

"Taky ti dlužím tajemství, ne?" zasměju se přiškrceně, ale stejně se mi trochu uleví, jako kdybych to prázdno v sobě alespoň trochu rozbila. 

"Nemusíš,-"

"Jenže já chci," skočím mu do řeči. 

# Díky za přečtení, votes a komentáře :) upřímně moc nevím, co k tomu říct - čtu to po sobě pořád dokola a mám pocit, že něco chybí. Jen nedokážu říct, co to je... Takže... budu moc ráda, když napíšete, co si myslíte (zvlášť jestli najdete ten chybějící dílek, heh). Jo a ještě - díky, že čtete :)