We Created A Monster

8.

"No tak, neplakej."

"Ne, já... já nebrečím," zavrtím hlavou. Ethan se usměje do modrého závoje světel kolem. Sleduju Iris, jak odchází, ale zpěvák ještě zůstává. Ještě chvíli... rozhlíží se a hledá ji v davu, maličkou a příliš ztracenou pro jeho oči. Vím, jaké to je, mít příliš těžkou hlavu, než aby ji vaše nohy mohly unést. Vím, jak zlomyslná je zemská přitažlivost, když se zkoušíte ještě naposledy zvednout. I jaké to je mít v hlavě samý kouř.

Tleskám a lidi pod ním výskají. Zvedají ruce, rozpouštějí sněhové vločky za krkem a tak se nakonec znovu rozezní kytary a rozvibrují zdi kolem. Další písničku neznám, znovu se vrací to staré, známé a bezpečné. Víc agresivní - takže to nikomu nemůže ublížit. Tak to má být. Dotýká se jiných částí těla a obmotává hlavu černou mlhou a cigaretovým kouřem. Asi proto, že tady spousta lidí kouří a spousta lidí pije. A spousta lidí hledá cestu ven, zatímco utíkají pryč od dveří.

"Ehm, piješ vždycky citrónový pivo?" nakloním hlavu do prava a prohlížím si Ethanův pobavený výraz. Můj hlas přehlušují příliš hlasité myšlenky.

"Brečíš pokaždé, když se tě dotýká text písniček?" odvětí. Mohlo by to znít arogantně, nebo možná zlomyslně, ale z nějakého důvodu to vyzní… jakoby to bylo doopravdy. Kousnu se do rtu.

"Hudba na živo je jiná," odpovím váhavě. Nevím, jak jinak to vysvětlit. Jak mu mám říct, že neumím snášet tu dokonalost v nahrávkách? Že se bojím těch zakolísání v hlase, když vím, že je to jen lež?

Připadá mi, jako bych vážila snad tunu a nemohla udělat ani krok.

"Všechno je na živo... jiný," dodá on a trochu se mu zatřesou ramena. Nečekala jsem na tolik emocí. Nečekala jsem vůbec na nic, ale přišlo tohle... všechno.

"Neřekla bych to do tebe," přiznám a ruka mi vjede do vlasů dřív, než stihnu to hloupé gesto potlačit. Neměla jsem to říkat takhle.

"Co? Co bys do mě neřekla?" usměje se a tentokrát se nejistě tváří zase on.

"Však víš. Tohle všechno - tenhle klub, tuhle skupinu a takovouhle hudbu," lehce rozhodím rukama a cítím, jak mi rudnou tváře. Nejistota mi rozechvívá kolena, ale já sedím a tak se nemůže nic stát. Tady není kam spadnout. 

"A, ehm, co bys do mě řekla?" 

Co bych do něj řekla? Nohu nataženou do uličky, škodolibost ve tváři, příliš hlasitý smích, spoustu lidí kolem. Čekala bych pád, lži, nehty pod kůží. Možná taky to, že už by si mě dávno zkusil vzít, nebo mi ublížit, nebo...

Zavrtím hlavou - nechci mu říkat, že jsem se spletla. Že za všechny pády můžu já, že zakopávám o vlastní nohy, že jsem to já, kdo potřebuje nějak vytěsnit ticho, kdo se zahrabává do lží, kdo nemá tušení, kam jít. 

„Tak já začnu,“ navrhne a já přikývnu, i když tak docela nevím, s čím chce začínat.

„V první chvíli jsem si myslel, že se otočíš a utečeš. A taky… když jsi tam přišla, měl jsem chuť dělat, že spím a neslyším, aby ses nemohla na nic ptát. Ale ty jsi tam potom vešla a já… nějak jsem nedokázal udržet zavřený oči, aby mi to mohlo projít.“ 

„Neviděla jsem tě. Mohl jsi to ještě zkusit,“ odvětím, jakoby byla pořád nějaká možnost všechno udělat ještě na druhý pokud a líp. Jakoby byla chyba, že on potkal mě a já potkala zase ho. Pro něj to chyba možná je.

„Seděla by jsi tady, kdybych to udělal?“ ptá se zákeřně, ale neptá se jako lovec ani jako lovná zvěř. Výjimečně to opravdu zůstává jen u obyčejné, úplně jednoduché otázky.

V duchu přehrávám tu situaci ještě jednou. Zvuk mých kroků na podlaze, slabé světlo zářivky a šum, který odnikud nevychází, ale přesto tam je. Asi elektřina, náboje nad hlavou končící někde pod zemí, kde rozechvívají hlínu a řití se znovu nahoru až ke mně, aby mě udržely na nohou. 

„Ehm, haló?“ slyším svůj vlastní hlas ptát se ještě jednou.

A odpověď… se neozývá. Tak jdu dál a rozhlížím se po prázdných sedačkách kolem. A míjím kluka, který spí. Nebo neslyší před zdi, které kolem sebe úplně dobrovolně má. A neděje se nic z toho. Nesedám si vedle něj a neříkám svoje jméno. Neprohlížím si jeho tvář a ve světle lampy nemyslím na to, že bych ho chtěla políbit. Neptám se, kam jede a on se neptá, jestli je to jen zkrat, nebo to má v sobě něco víc. Nepřemýšlím vůbec o ničem, co se může ještě stát a co se stát mělo, ale nestalo. A nebojím se vůbec tak moc, protože se bojím ještě víc.

A tak procházím kolem něj a vystupuju dveřmi o pár metrů dál. Ruka mi klouže po bílém zábradlí, ještě naposledy se otáčím, protože si nejsem jistá. A vím, že v tu chvíli je fér mít tak veliký strach a připadat si tak moc sama. Radši se vzdávám.

Zavrtím hlavou a tak zaženu tu představu i jeho otázku.

Odvracím tvář, když zpěváka na pódiu smete jeho vlastní hlas. Kytaristu pohltí ruce v kotli a vyplivnou ho bez trička, s rozcuchanými vlasy a dost možná jen s půlkou kytary. Vzduch se skoro nedá dýchat… ale kdybych vyskočila, tak mě unese.

„Jsi na řadě,“ ozve se on. Otáčím se zpět k jeho obličeji a na chvíli se nechávám unést fialovými stíny roztroušenými po jeho kůži. Máma by ho namalovala vodovkama, protože má přesně takový oči. Jako hladinu, která se táhne a vleče. A pak stačí jeden krok, aby se ta plocha probořila a spolkla celý svět.

„Fajn,“ odkašlu si, „kdybys neodpověděl, tak bych odešla. A kdybys byl někdo – co já vím, možná kdokoliv – jiný, tak bych nezůstala. A kdybys většinu času jen mlčel, tak bych si nemyslela, že jsem tak moc čitelná. Jenže to všechno je jen o mně.“

„Jsem rád, že jsem já.“

„Proč?“

„Odešla bys? Ne?“ zavrtí hlavou slabě, ale stejně mu do očí napadají prameny vlasů a tak se jeho oči někam ztratí. Připadá mi hloupé, že si přál, abych zůstala. Já si přála zůstat.

„Nejsem si jistá,“ přiznám, ale nemyslím tím jen tu otázku. Nejsem si jistá, jestli tu mám být a jestli by nebylo lepší, kdyby tu seděl někdo jiný. Nejsem si jistá, jestli jsem to měla být zrovna já, kdo se měl schovávat mezi prachem kabátů a jestli jsem neměla seběhnout z těch schodů příliš rychle zrovna já. Nejsem si jistá, jestli chci, aby byly věci stejné, ani tím, jestli pořád čekám. A na co vlastně?

Ethan se usměje. Čekám a on taky čeká a já už zase vidím jeho oči, protože si odhrnul vlasy z čela. Bubnuje prsty do stolku v rytmu Fresh Start Fever od You Me At Six a tak se znovu divím, co všechno tady ještě uslyším. Moje srdce se přizpůsobuje do jejího rytmu a zpívá úplně tu stejnou smutnou píseň. Jsem hloupá. Tak moc, moc hloupá.

„Tu písničku mám rád," postrkuje Ethan po stolku prázdnou sklenici, do které bych si přála uzavřít všechno, co musím říkat. Svět je příliš křehký, když ho držím v rukou já. 

"Opravdu?" na jazyku cítím krev z rozkousaných rtů. Křup, křup. Kosti se lámou pod dotekem mých prstů. Sni trochu víc. Ti odvážní umírají mladí... 

 "Dělá mi hrozný problém s tebou prostě... mluvit," řeknu a vzdávám se pokusů o pohled do očí i klidný hlas. 

"Nemusíš," zavrtí hlavou. Jeho vlasy si krade nenasytný kouř lidského dechu. Lidé zpívají, ruce natahují vzhůru. Je to horečka nových začátků. Je těžký mě pochopit. Tak sni trochu víc. Sni jen o trochu víc.

"Chci," nadechnu se mělce. 

"Bude - bude hodně divný, když začnu zpívat?" usmívá se. Bere do rukou můj svět, když potlačuje úsměv a loudí první tóny a směje se, když mu ujíždí hlas. 

Teď a tady. Vezmi mě za ruku a já zkusím jít. Nechávám se vést, Ethan proplétá naše ruce blíž k reproduktorům. Vráží do mě noví a noví lidé. Nikoho nepoznávám, na tváře se mi lepí vlasy a já nemám tušení, jestli jsou moje.

Zpívej, vykrouží jeho rty prosbu, kterou už nemůžu slyšet přes všechno ostatní. Zpívám, řvu. Neslyším se. Ale všechno ze mě mizí někam ven. A nechci nic víc, než zpívat.