ENERGIE

Dívka pod mostem

Byla to úplně obyčejná středa, bylo chladno a šero, malé kapky deště dopadaly na zem, většina lidí byla na cestě do práce nebo do školy, dělali každodenní povinnosti, řešili problémy běžného života, ale tenhle příběh se nebude týkat obyčejných lidí a jejich obyčejných problémů.

Náš příběh začíná pod mostem, ano přesně tak pod mostem. Ten most nebyl nijak zvláštní, byl vlastně docela obyčejný, teď si určitě říkáte, proč neobyčejný příběh začíná obyčejným mostem, ale k tomu se dostaneme později.

Dívka ležela na zemi, když začala otevírat své oči, velmi pomalu se postavila a zmateně se dívala kolem sebe.

Ovzduší kolem ní bylo mrazivé, foukal vítr a ona se celá chvěla, dala si dlaně kolem paží ve snaze se trochu zahřát. Podívala se na sebe a zjistila, že je nahá, došlo jí, že takhle by to asi být nemělo ,atak si sedla přitiskla svoje kolena k bradě, objala si své nohy rukama a dívala se kolem.

Snažila si vzpomenout na cokoliv, co by jí pomohlo, viděla auta, která projížděla okolo, podívala se nahoru a viděla most pod kterým byla, cítila trávu na které seděla, někde v dálce bylo možné zpozorovat lidi s deštníky, kteří se procházeli.

Soustředila se, protože všechno kolem sebe chápala, ale zároveň jako by si ničím nebyla jistá, přišla si jakoby na tomto světě byla už celou věčnost, ale zárověň jakoby se právě probrala z jakéhosi tranzu. V hlavě jí vířilo tisíce slov, myšlenek, doměnek a názorů, ale všechny střípky ji zapadaly dohromady, Všechno dávalo smysl.

Až na to, že nevěděla jak se jmenuje, kde je, proč tam je a co by měla udělat, zato věděla, že její nejoblíbenější barva je šedá, že zbožňuje vůni kolínské, kterou ještě ani neměla šanci ucítit. Věděla, že miluje zvířata, že nejraději nosí tepláky, které na sobě ještě nikdy neměla, znala sebe samu a věděla, že ví o sobě všechno. Připadala si strašně fascinující, uvažovala o své osobě celé hodiny, a čím víc přemýšlela tím víc se toho o sobě dozvídala, měla se raději čím dál víc. Auta kolem ní projížděla a nikdo si jí nevšímal, takže v klidu mohla myslet na to, jak moc úžasná je.

Dívala se před sebe, ale nevnímala co vidí, prostě jenom přemýšlela, vtrhlo jí zpátky do reality až to když jí někdo poklepal na rameno. Naštvaně se podívala na osobu, která si dovolila přerušit její přemýšlení. Byla to vysoká, štíhlá žena s krátkými černými vlasy, s milým obličejem a černým kabátem. "Co potřebujete?" Řekla dívka napůl milým, napůl podrážděným tónem.

Žena se na ní ustaraně podívala a zeptala se jí, "jak se jmenuješ?" Možná bych na to přišla, kdybyste mě nevyrušila, pomyslela si dívka, nakonec místo odpovědi jenom pokrčila rameny. "Musíš přece znát své jméno." A co tady děláš? Kde máš rodiče?" Náhle té ženě došlo, že ta dívka nemá oblečení. "Zlatíčko vždyť na sobě nic nemáš, musíš mrznout." Dívka si najednou uvědomila, že se celá třese. "Je mi trochu zima" zašeptala roztřeseným hlasem, ve skutečnosti skoro už necítila prsty u nohou. Žena si okamžitě sundala svůj dlouhý kabát a dala jí ho kolem ramen. "Pojď se mnou někam do tepla a pak tě odvedu ke tvým rodičům, musím ti dát něco na oblečení, jsi celá promrzlá". Řekla žena mile. "Mimochodem jmenuji se Scarlett". Dívka věděla, že by s tou ženou neměla nikam chodit, ale copak měla na výběr? Byla si docela jistá, že žádné rodiče nemá a věděla, že pod tím mostem nemůže sedět věčnost, navíc ta žena vypadala mile a důvěryhodně, takže vstala, přitáhla si kabát těsněji k sobě a rozhodla se, že s ní půjde.

Dívka nasedla ke Scarlett do auta na sedadlo spolujezdce a podívala se na svůj odraz do zpětného zrcátka ,a to co uviděla jí vůbec nepřekvapilo, byla nádherná, měla sněhovou pleť, krátké, husté ,hnědé vlasy, kulatý obličej a velmi symetrickou tvář, jediné nad čím se trochu pozastavila byli její velké fialové oči. Nějak věděla, že fialová není zrovna typická barva pro oči.