ENERGIE

Pravda

Myšlenky jí pobíhaly v hlavě jedna přes druhou, ale vždy se dostala do slepé uličky.
Věděla, že její odchod Johnovi a hlavně Scarlett zlomí srdce, nechtěla vidět jejich výraz, nechtěla poslouchat racionální řeči a přesvědčování o nepravděpodobnosti toho, co by jim řekla.
Bylo by pro ní ještě těžší je přesvědčovat o realitě, kterou sama nechce, kterou si nevybrala.
Nechtěla vidět jejich výraz, pochybující o jejím mentálním zdraví.
Nechtěla, aby Scarlett litovala toho, že ji pod tím mostem nenechala.
Nechtěla vidět Johnův zklamaný výraz a slyšet, jak říká Sklarlett větu: "Já ti to říkal."
Pomalu, ale jistě se začala přiklánět k té nejvíc zbavělé myšlence, která ji mohla napadnout.
Napíše jim dopis, ve kterém vše vysvětlí a požádá Davida, aby jim ho předal.
Cítila se provinile ohledně svého rozhodnutí, ale občas musí být sobecká, chtěla si to ulehčit.
Za to jí přece nikdo vinit nemůže.
Když přišla do svého pokoje, najednou, jakoby si uvědomila, co všechno ztratí...co by mohlo být, kdyby byla normální.
Příjde o stabilní a fukčňí rodinu, o šanci chodit na vysokou, najít si práci, založit rodinu, příjde o normální život. Ale stejně v hloubi duše věděla, že to není nic pro ní, protože ona přece není normální.
Je jen nějáká forma zhmotněné energie vytvořená skutky reálných lidí. Ale jak je možné, že vůbec dýchá, že žije? A proč, když vlastně ani není skutečná cítí tu bolest, když pomyslí na to, co by se mohlo stát lidem, které miluje, kdyby zůstala.

Z jejího přemýšlení ji vytrhlo zaklepání na dveře.
"Vstupte..." zašeptala Katie nepřítomně.
Dveře se otevřely a do pokoje pomalým, kulhavým a dramatickým krokem vstoupil David.
"Ještě jsi jim to neřekla." David se ani nepokoušel o otázku, pouze to oznámil.
"Napadlo mě, že bych mohla napsat dopis a..." začala Katie, ale David ji přerušil. "Zrovna do tebe bych neřekl, že by jses odevzdala tak zbavělému činu..." řekl provokativně. Katie se najednou cítile provinile, ublíženě a zvedla se v ní vlna zlosti.
"Vy nemáte právo mi říkat, co je a co není zbavělé, nejste ve stejné situaci a nikdy nebudete, můžete žít normální život a nemusíte se vzdávat své rodiny." řekla Katie vyčítavě. "To si vážně myslíš? Přemýšlej trochu, jsi chytrá holka."
řekl John ublíženě.
Katie se zamyslela a pak jí to došlo, John je sice člověk, ale pomáhá Amarům, vybrali si ho protože má silnou vůli a dobré srdce a je na tak vysoké intelektuální úrovni, aby vše pochopil a pomáhá Míšencům, aby se dostali k Amarům.
To se Mortemům asi moc nelíbí, musí mít jistou ochranu od Amarů, ale asi nemůže žít normální život, nemůže mít přátelé a rodinu a lidi na kterých mu záleží, protože by o ně kvůli Mortenům přišel.
Najednou se Katie cítila provinile ohledně toho, co mu před chvílí řekla. "Omlouvám se..." zašeptala upřímně Katie.

"To nic Katie...nejsem tu proto, abys mě litovala, přišel jsem ti něco říct."
Řekl David ne moc nadšeným tónem, dalo by se říct téměř smutným tónem až se mu při této větě svraštilo čelo a vytvořila se na něm ustaraná vráska.
Jeho smutné hnědé oči teď probodávaly Katie pohledem. Katie na něj pokývla ať pokračuje. "Zítra o půlnoci máš být na kraji Bílého lesa, setkáš se tam s dalšími míšenci...s Thomasem a Dennise...a samozřejmě s Jasonem, sám za ním dnes zajdu a všechno mu vysvětlím..."
"Jak ale...?" přerušila ho Katie. "Ano vím o něm již delší dobu, ale Amarové se rozhodli, že až teď je čas na jeho zkoušky," pokračoval David.
"Tak to se nemusíte obtěžovat za ním chodit, už jsem mu vše řekla." Podotkla arogantně Katie. "Jenom nechápu jednu věc...Jaktože jeho čas nastal až teď po takové době a ten můj nastal už teď?" Zeptala se Katie naštvaně, ale v jejím tónu byla i špetka zvědavosti.
"Na tuhle otázku bych ti moc rád odpověděl, ale o tom nerozhoduji já, pouze se řídím příkazy." Řekl opatrně David. Katie na to nic neřekla, neměla potřebu nic říkat, rezignovala, pouze se  na něj uraženě dívala. "Takže teď ti vysvětlím postup...vy čtyři se setkáte na kraji Bíleho lesa o půlnoci, vaším úkolem bude přejít přes ten les...na konci cesty se dozvíte, jestli vás Amarové vezmou do své dimenze."
Řekl David podivně vážným tónem.
"To je vše?" Zeptala se Katie v té době netušící, co ji čeká, jak moc toho bude muset oběvat, naprosto světem nedotčená, ikdyž si myslela, že je připravena na vše, i přes svojí neobyčejnost a snahu o to být realistická, byla neuvěřitelně naivní.
"Tak moc rád, bych ti řekl, že to bude tak prosté...že jenom stačí přejít les, tak moc bych ti chtěl říct víc informací o tom co tě čeká, ale nemuhu...jediné, co ti smím říct je to, že to rozhodně nebude jednoduché." Řekl David skoro lítostným tónem. "Myslíte si, že mám šanci?" Zeptala se Katie s tvrdým pohledem ve kterém nebyla ani známka strachu, ale to byla jen přetvářka, uvnitř byla strachy bez sebe.
"Já si myslím, že v sobě máš mnohem víc dobra, než dáváš najevo..." Řekl David opatrně. "Měl byste jít, musím tady ještě něco vyřídit." Řekla Katie rozhodně.

Katie mlčky seděla u stolu a prohrabovala se ve svém talíři, bylo téměř devět večer, za tři hodiny musela být na místě a Scarlett s Johnem ještě netušili, že musí odejít. Veděla, že minuta, kdy jim to bude muset se říct se neodvratitelně blíží a že s každou minutou, co je tady, dostává Scarlett a Johna do většího nebezpečí.
Přesto jak nervózní byla, na pohled se zdála být ledově klidná.
"Musím vám něco říct", řekla Katie a suše polkla. Scarlett se na ní vyděseně podívala, bylo jasné, že něco tuší.
John se ustaraně podíval na Scarlett a pak svůj pohled obrátil na Katie.
Nezeptali se jí, co se děje, pouze netrpělivě vyčkávali, co z ní vypadne.
"Nemohu vám říct všechno...", začala Katie opatrně. "Jsem "jiná"...to víte, jde to od pohledu vidět...musím odejít, musím odejít, protože je pro vás nebezpečné, že jsem s vámi, musím jít, protože musím něco zařídit, něco hodně důležitého, co bude mít vliv na zbytek mojí existence a už se nikdy nebudu moct vrátit, je mi to líto..."
Scarlett s Johnem se na ní soucitně podívali. Katie ve Scarlettiných očích viděla záblesk bolesti a pochopení.
"Věděli jsme, že to jednou přijde, ale nečekali jsme, že tak brzy...víme, že jsi speciální Katie...David nám dneska všechno vysvětlil, nemusíš nám nic říkat, chápeme to...chtěli jsme ti jen dát šanci, ať nám to řekneš sama." Řekla opatrně Scarlett s bolestným úsměvem a se slzami třpytících se v jejích milých očích. Katie byla v šoku, tak moc se strachovala, tak moc byla nervózní a zahleděna do sebe, že si nevšimla výrazných náznaků, že něco tuší.
Scarlett se ji dnes ptala víc než obvykle, jestli se něco děje, John neodjel na slušební cestu a byl nezvykle milý.
Scarlettiny krví podlité oči, červený a otekly nos...pravděpodobně někde potajnu brečela. Jak si toho Katie mohla nevšimnout, nepozastavit se...
"Moc mě to mrzí...", řekla Katie potichu, nedokázala se na ně podívat.
"To nevadí zlato...není to tvoje chyba." Řekla Scarlett zlomeně.
"Sbalila jsem ti batoh, máš tam jídlo, pití, deku, věci na oblečení a taky telefon...v přípádě nouze nám zavolej, popřípadě zavoláme my. Vím, že s námi nesmíš být v kontaktu...je to jen pro případ nouze." Pokračovala dál Scarlett.
"S Johnem tě odvezeme tam, kde máš být..." Snažila se Scarlett dokončit větu, ale nedokázala to a propukla v pláč.
John ji objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě, ale nebyl schopný slov.
Katie se zvedla ze své židle a přešla kolem stolu k místům, kde seděli oni.
Klekla si na kolena a chytla Scarlett za ruce. "Jsi úžasný člověk, dala jsi mi šanci, alespoň na chvíli pocit domova a bezpečí a navždy ti zato budu vděčná. Vím, že nosím jméno tvé dcery a budu ho hrdě nosit až do konce mých dnů a jestli se zadaří, budu ho nosit navždy. Budu se snažit v sobě najít dobro jako máš ty, abych mohla navždy pomáhat. Nikdy nezapomenu, co jsi pro mě udělala a udělám vše pro to, abys na mě mohla být pyšná...a až vám zavolám , nebude to v případě nouze...bude to hovor, ve kterém vám oznámím, že jsem dosáhla svého cíle."
Řekla Katie nejcitlivěji, jak uměla...chtěla si to dovolit alespoň na chvilku, být citlivá.
"A Johne...postarej se mi o ní." Usmála se Katie na Johna. John pořád nebyl schopný promluvit, pouze zlomeně přikývl.
"Katie ty se nemusíš snažit být dobrá, ty to dobro v sobě máš, vidím ho...a nepochybuji o tom, že to zvládneš."
Řekla usmívající se Scarlett se slzami stékající po její tváři.