ENERGIE

Setkání

O týden později se Katie pomalu zabydlela, zvykla si na svou matraci, na které spala, zvykla si na spoustu oblečení, které dostala, zvykla si na dobré jídlo, které Scarlett připravovala, zvykla si na její péči a cítila se u ní jako doma, ten pocit se jí líbil a doufala, že tam bude moct zůstat, přestože si myslela ,že by všechno zvládla sama, nechtělo se jí být na ulici.

Bála se, co se stane až se vrátí Scarlettin přítel, Scarlett sice říkala, že je moc milý, že mu nebude vadit, když Katie zůstane, ale přesto měla jisté obavy, které ale před Scarlett nedávala najevo.

"Jdu se projít ven," řekla Katie nevzrušeně.
"Jsi si jistá? Víš, bude to poprvé, co půjdeš ven od doby, co jsi přišla, a..."začala Scarlett, ale Katie jí skočila do řeči. "Neboj se, do dvou hodin budu zpátky."
"Tak fajn, ale buď opatrná, ano?"
"Jasně". "A nezapomeň si bundu, je tam si zima!" volala Scarlett, když už si Katie obouvala boty. "A nechoď moc daleko."
"Samozřejmě", zavolala Katie, protočila oči a zabouchla za sebou dveře.

Přešla od domovních dveří přes zahradu, rozhodla se, že půjde prozkoumat okolí, moc ho totiž neznala, vlastně neznala žádné okolí nikde, říkala si, že poznat místo kde teď žije je dobrý začátek, a tak doufala, že se neztratí, ale věřila svým orientačním schopnostem, které sice neměla možnost vyzkoušet, ale jako ve všech oblastech, i v téhle byla sebevědomá.

Procházela se po dlouhé ulici plné rodinných domů, šla okolo deseti minut, než došla na malé náměstí, nacházely se tam tři lavičky, na jednu z nich si sedla a rozhlížela se okolo sebe, byla neděle, a tak skoro všechny obchůdky byly zavřené, až na sešlou večerku do které právě vcházel nějaký vysoký kluk s blonďatými vlasy, ale Katie mu nevěnovala pozornost, protože přemýšlela, zase. Přemýšlení se stalo jednou z jejích nejoblíbenějších činností, i když jí její přemýšlení nakonec vždy rozčílilo, protože nemohla přijít na žádné z věcí, které si nepamatuje od toho, co se objevila pod tím mostem, měla pocit jako by její život začal tím mostem, jako kdyby předtím neexistovala, i když věděla, že je to nemožné.

Katie z přemýšlení vytrhl ten kluk, kterému před chvílí nevěnovala žádnou pozornost, právě vycházel z večerky s krabičkou cigaret v ruce, vypadal ve věku okolo třinácti až šestnácti let, bylo obtížné určit jeho věk, stejně jako u Katie, působil skoro až nadpřirozeným dojmem, byl vysoký, se snědou pletí, blonďák s povýšeným výrazem ve tváři, nedalo se popřít, že není pohledný, Katie věděla, že je víc než to, ale hned, jak uviděla jeho výraz, rozhodla se, že ho nemá ráda.

Nevypadal dospěle, ale z jeho očí vyzařovala jistá vyspělest, Katie to najednou došlo, jeho oči. Katie se rozbušilo srdce, ne z toho, že ten kluk její pohled opětoval, ale z toho, že jeho oči měly onu zvláštní fialovou barvu stejně jako ona.

Seděla jako přikovaná, a pořád se dívala na toho kluka, kterého nemá ráda.
Ani se nepohnula, když se rozešel směrem k ní. Měl v tváři nečitelný výraz podobný tomu jejímu, rázným krokem k ní došel a zastavil se, zeptal se na onu očekávanou otázku: "Co jsi zač"?
Katie se rozhodně postavila a zamračeně se podívala do těch záhadných očí.
"To mi pověz ty", řekla nevzrušeně, ale srdce jí bilo jako o závod.
"Půjdeš se projít?" Zeptal se s nepatrnou nadějí v hlase.
Katie se zamyslela, neměla by někam chodit s nějakým cizím klukem, který má v ruce krabičku cigaret, a kterého navíc nemá ráda, ale nemohla si nechat ujít šanci se o sobě něco dozvědět, třeba něco ví, musí to alespoň zkusit, navíc dokáže se o sebe postarat, věta, kterou si neustále opakovala pořád dokola.

Po krátkém přemýšlení kývla hlavou a nasledovala ho doufající, že dostane odpovědi na své otázky.
"Takže...jak dlouho už tu jsi?" Zeptala se se zájmem.
"Myslíš, před jakou dobou jsem se objevil."
Řekl s úšklebkem ve tváři. "No už to nějákou nějákej ten pátek bude, řekl bych tak rok, 2 měsíce, 1 týden a 2 dny."
"Velice konkrétní". Podotkla Katie.
"Víš, lidé kolem mě se začínaj chovat divně, divnějc než obvykle, ale to jistě víš, jestli tu seš dýl."
Když si všiml překvapeného výrazu v Katieině tváři, zeptal se: "Jak dlouho seš tu ty?"
"No týden", řekla přímo, ale nervózně se zavrtěla.
"Tak to nevíš, co mám na mysli, ale neboj se, za nějakou dobu to poznáš." Řekl s povzdechem.
"My asi nejsme lidi, že?"
Zeptala se Katie, ale spíš než otázka to bylo zbytečné oznámení skutečnosti. "Vím, kam tím míříš, pátral jsem, ale nic jsem nenašel, nevím co jsem..., co jsme zač.
Vím jenom, že znám spoustu informací, které vím odjakživa, že umím spoustu věcí, přemýšlím jinak a vím, že lidé okolo mě se chovaj divně... ehm a jasně... nesmím zapomenout na ty fialové oči samozřejmě."Odfrkl si, a jenom tak mimochodem ukázal na své oči.
Podíval se na Katie, která jako by byla duchem nepřítomná a řekl: "Hádám, že to máš stejně."
"A hádáš správně."Katie byla zklamaná, že nedostala odpovědi na své otázky, ale byla ráda, že existuje někdo jako je ona, i když ho neměla ráda.
"A na jakém místě ses, však víš, "objevil"?" Zeptala se opatrně Katie.
Kluk s fialovýma očima se zatvářil podivně, jakoby v něm Katie vyvolala nějakou bolestnou vzpomínku, v tom si Katie uvědomila, že nezná jeho jméno.
"Jak se vůbec jmenuješ?" Zeptala se. "Svoje jméno neznám, ale vymyslel jsem si ho, jsem Jason."
Katie protočila oči a ušklíbla se.
"Co je?" Podivil se Jason.
"To nejlepší, co jsi dokázal vymyslet je Jason?" Řekla posměšně Katie. "Fakt originální."
"Líbí se mi, je to dobré jméno."Zamumlal naštvaně Jason.
"Tak promiň, "Jasone"." Řekla a znovu protočila oči.
"A jak se jmenuješ ty?" Zeptal se vyzývavě Jason. "Jsem Katie, ale na mojí obranu, nevymyslela jsem si to jméno sama." Řekla Katie s úsměvem ve tváři.
Jason se zatvářil překvapeně. "A kde vlastně bydlíš?" Zeptal se podezřívavě. "Víš, měla jsem docela štěstí, našla mě jedna paní, která mi dovolila zůstat u ní."
"Docela štěstí!? Tohle je vůbec to nejlepší, co se ti mohlo stát!"
Řekl s naštvaným mírně zvýšeným hlasem. "A kde žiješ ty?" nadhodila a ignorovala jeho rozhoštění. "Kde myslíš? V děcáku." odpověděl ještě pořád naštvaně. "To je mi líto." řekla Katie, ale v hlase neměla stopy po špetce soucitu.