Chris & Cory

3.

Celou noc Alice provázely sny o krásném, avšak tajemném ctiteli. Ve snu byl romantický, na první pohled okouzlující a vypadal téměř jako nějaký princ, co si pro Alice přijede na bílém koni.  v opravdovém světě byla Alice spíše vyděšená a zmatená než  šťastná z dopisu, i když nemohla popřít, že ji potěšil. 

Sotva se probudila a donutila své oči aby se od sebe odlepily, musela se i zvednout ze své příjemně vyhřáté postele. Volala ji totiž povinnost, jménem škola. Skutečnost, že po víkendu plně zaměstnaném koncertem a dopisem, se musí vrátit do reality jí připadala až příliš nepříjemná. Klidně by si víkend ještě prodloužila, to samozřejmě ale nešlo. A tak se Alice musela osobně donutit převléknout do normálního oblečení, učesat a vyčistit si zuby. 

Když už vypadala více jako člověk než jako upír křížený s nějakou nestvůrou vydala se zaplnit svůj žaludek nějakým jídlem. Oční víčka sice ještě úplně neposlouchala a pořád se zavírala, i tak ale došla až do kuchyně v pořádku. Vzala si bílý jogurt a nakrájela si do něj ovoce. 

Po malé, avšak dostačující snídani, se Alice vydala do školy. Její škola byla téměř za rohem a tak Alice chodila pěšky. Stačilo jí dvakrát odbočit, jednou přejít na druhou stranu nově vydlážděné ulice a už stála na místě. Svojí kamarádku zahlédla téměř okamžitě. Tedy spíše než zahlédla ji zaslechla, Emma nešla přeslechnout snad nikdy. 

„Nazdar zvíře," pozdravila ji Emma svojí typickou hláškou a následně se k ní přiblížila natolik blízko, aby ji mohla obejmout. 

„Ahoj," pousmála se Alice a společně s Emmou zamířila dovnitř. 

Jejich první kroky směřovaly ke skříňkám, které měly už druhým rokem hned vedle sebe. Během jejich každodenního rozhovoru Alice zadala kód a prudce otevřela dvířka. Ze skříňky se až ironicky pomalu snášela k zemi bílá obálka. Alice ji ihned zvedla a pokusila se schovat za záda, Emma ale byla rychlejší a obálku Alice z ruky vytrhla. 

„Tajný ctitel jo?" zasmála se a ne zrovna šetrně dopis otevřela. Stejně jako včera se v obálce skrýval pouze malý papírek. 

Tvůj úsměv září jako ty nejkrásnější světla reflektorů a tvůj hlas zní jako ta nejlepší hudba ze všech.                                                                                                                                                                               C.

Obě dvě dívky se nad papírkem skláněly a četly si vzkaz několikrát dokola.

 První se vzpamatovala Emma „Kdo ti to může psát?" začala přemýšlet na hlas.

 „Nevím, ale asi je z naší školy, jinak by se k mé skříňce nedostal," odpověděla Alice. Dopis ze včerejška radši zamlčela, její kamarádka také nemusí vědět o všem.

 „Podepisuje se C. To by mohla být nápověda," uvažuje Emma dál, rozhodnuta přijít té záhadě na kloub.

 „Víš kolik kluků má jméno začínající na C? To nám moc nepomůže, navíc může jít o přezdívku," zamračila se Alice. 

„No musíme o tom ještě přemýšlet, teď už ale pojď, jinak přijdeme pozdě." podala Emma obálku zpět Alice a vydala se rychle do třídy.  Společně s Alice se usadily na jejich obvyklé místo, úplně vzadu u okna. 

Celý den byly obě plně zaměstnané přemýšlením o vzkazu a tajemném ctiteli a tak jim doba strávená ve škole uteklo o mnoho rychleji, než kdy jindy. Po škole se vydaly do nedalekého parku, aby si mohly o vzkazu ještě jednou nerušeně promluvit. 

„Takže znovu, opravdu tě nenapadá kdo by to mohl být?" ptala se dnes Emma už asi po sté, pokaždé se jí ale dostalo stejné odpovědi. 

„Kolikrát ti mám ještě říci, že vážně nemám ani ponětí," zavrčela už otrávená Alice. Samozřejmě chtěla vědět, kdo by jí mohl dopisy posílat, ovšem odpovídat pořád na stejnou otázku ji už nebavilo. Měla totiž pocit, že stejně na nic nepřijdou a nic nového nevymyslí.  

„A co se všech kluků, jejichž jméno začíná na C zeptat jestli se jim nelíbíš?" navrhla Emma bláznivý nápad.

 „Už to vidím. Ahoj tvoje jméno má na začátku C, že ano? Nelíbím se ti náhodou?" začala se smát Alice.

 „Hm, tak asi ne no" rozesmála se i Emma. „Nějak na to ale přijít musíme. Už si potřebuješ najít kluka," začala opět vážně. 

„Já bych o jednom věděla," připomněla Alice.

 „A už zase budeme řešit pana dokonalého? Alice, vždyť víš že Cory je úplně jiná liga. I když musím uznat, že postavu má opravdu hezkou," 

„Postavu?" podivila se Alice, „Vždyť mu pořád koukáš jenom na zadek,"

 „No vždyť říkám postavu," přikývla naoko vážně Emma. Smích těch dvou v tuhle chvíli musel být určitě slyšet až na jiné planetě. 

Ještě docela dlouho spolu seděly na lavičce a jen tak si povídaly. K tématu o dopise se už ale nevrátily, i tak o tom v duchu Alice pořád přemýšlela. Nevěděla, jestli nebyla chyba nic neříct o prvním dopise. Třeba by potom Emma na něco přišlo, i když to bylo málo pravděpodobné. 

Když už se dívkám zdálo, že by se také mohly objevit doma, aby rodiče nemuseli šílet strachy, vydaly se každá svým směrem. Na rozdíl od Alice, Emma bydlela s rodiči v paneláku, v jiné části města. 

Alice tajně doufala, že se objeví další dopis. Jak už zmínila Emma, kluka už opravdu potřebovala. Chodit všude sama nebo s kamarády ji už nebavilo a toužila zažít pocit první velké lásky.

 Netušila, jak složitá cesta k její první lásce ještě bude...