8.

2 1 0
                                    

„Mami, jsem doma," ozvala se Alice, ihned po svém příchodů domů od Chrise a Coryho. 

Místo očekávaného pozdravu od ženského zástupkyně rodičů se ve dveřích objevil mužský zástupce a s úsměvem, který podle jeho dcery byl hodně přemáhaný, na ni kývl aby ho následovala do obýváku.  Než se za ním vydala, skopla svoje boty pod lavičku, samozřejmě se nenamáhala s rovnáním, a svoji ne příliš teplou bundu  pověsila na věšák.  

Pak už prošla úzkou chodbičkou, směřující do obýváku a nebo do kuchyně, a došla do největší místnosti v celém domě. Obývák byl pro všechny  členy domácnosti mnohem důležitější, než například kuchyň nebo koupelna, jelikož to bylo místem, kde se společně víkend co víkend setkávali a sledovali televizi, popřípadě každý řešil svoje věci a pouze vnímal přítomnost zbytku rodiny.  Celý pokoj byl laděný do fialovo-modré barvy, například koberec byl modrý a nábytek lehce nafialovělý. Také gauč byl přizpůsoben a to v lila barvě. Uprostřed zdi naproti již zmíněné pohovce, se nacházela obří televize se skvělým obrazem. Vedle gauče byla umístěna ještě dvě křesílka ve stejné barvě a prostor mezi televizí a gaučem vyplňoval malý konferenční stolek. Cizímu člověku by se tak na první pohled mohlo zdát, že je rodina ve velmi dobrém finančním stavu, zkrátka že jsou zazobaní. Tak to ale vskutku nebylo, na tom aby jejich dům mohl takhle působit, se podepsalo spoustu volného času rodičů a spousta práce navíc. Pokaždé, když se v téhle místnosti sešli, jim to bylo plně připomenuto. 

Tenhle pocit ihned získala i Alice, když zahlédla svojí neustále unavenou a přepracovanou mamku, sedět vyčerpaně v křesle i a popíjet šálek kávy. Další dva hrnky, jeden menší a druhý připomínající kýbl, se nacházely na stolku. Alice se posadila na gauč, na půl seděla a na půl ležela, nohy si natáhla téměř až na druhou opěrku, zachumlala se do tenké deky a do obou rukou uchopila malý hrnek. I když nikdy nesněžilo a ani zimní bundy či kabáty se tady nenosili, zima občas byla. Stačilo aby trochu profoukl vítr pod bundu a hned byla potřeba nějak se zahřát, v takové době přišel šálek dobré kávy vhod.  

„Máme pro tebe novinku, ale musíš nám slíbit, že se hned nenaštveš,"  oznámila jí matka a starostlivě se na svou dceru podívala.

„O co jde?" odpověděla a se zájmem se natočila tak, aby viděla na oba rodiče současně. 

„Přijede se na nás podívat tvoje sestra, Elizabeth."

„To nemyslíte vážně," ohromeně zašeptala Alice i když jí bylo jasné, že se setkání se sestrou nevyhne.

Čtrnáctiletá dívka si hrála ve svém pokoji s panenkou, neboli její nejoblíbenější hračkou, a medvídkem, ze kterého už se vycpávka pomalu sypala ven a jeho barva, dříve jasně hnědá, už téměř nešla identifikovat. Celou místnost provázel její stále dětský smích, ve kterém byla slyšet radost a klid. Dveře pokoje se rozrazily a dovnitř vešla druhá dívka, starší než ta první, s naprosto odlišným pohledem. 

„Už zase si hraješ s hračkami? Nejsi na to náhodou už stará," dobírala si svoji sestru a škodolibě se smála. 

„Elizabeth, pojď sem na moment," zavolala si ji k sobě matka obou dívek. 

Během chvíle se ze zdola ozýval strašný křik a posléze dokonce i pláč, kupodivu ne dcery, ale matky. Malá Alice zanechala hračky na pospas jejich osudu a rozeběhla se dolů, zjistit co se v kuchyni odehrává. 

„Maminko, proč brečíš," ptala se a vyděšeně sledovala děj před ní. Její sestra právě táhla ze schodů tašku, ze které ještě vyčuhovaly kousky oblečení. Matka stála na prahu kuchyni a s prosebným výrazem sledovala svoji prvorozenou dceru. 

„Jdu pryč," vysvětlovala Elizabeth Alice. Dívka, ačkoliv toho moc nechápala, vycítila závažnost situace a s tichým prosím běžela sestru obejmout. Chvíli tam jenom tak stály, jako by se celý svět zpomalil, a pak už bylo slyšet prásknutí dveřmi a poté pouze ticho, co se neslo celým domem. 

„Alice, slyšíš mě," vytáhla ji matka ze vzpomínek, co zahltily celou její mysl. 

„Říkám, že jsme s tátou oba moc rádi, že se konečně přijede ukázat a byli bychom ještě radši, kdyby jsi se s ní nepohádala. Zvládneš to?" opakovala znovu svoji otázku.

„Nevím," vyjádřila se k tomu všemu Alice jedním slovem a bez další odpovědi položila hrnek na stůl a odešla nahoru do svého pokoje. Tam za sebou naštvaně zavřela a přesunula se na postel, její jediné bezpečné místo. 

Ahoj

v tomhle díle se ani jeden z bratrů nevyskytoval, tak doufám že vám to moc nevadilo.

Komentáře potěší,

Lucky-Lee

Chris & Cory Kde žijí příběhy. Začni objevovat