Chris & Cory

4.

Další den, další dopis. Tentokrát už s tím Alice tak trochu počítala a možná i proto ke schránce ráno pospíchala. Nevěděla sice, jestli se vzkaz objeví tady nebo ve škole, vlastně nevěděla jestli se vůbec objeví, ale to vzrušení z toho, že by tam třeba dopis být mohl, ji hnalo dopředu. 

A opravdu, ve schránce se skrývala svým vzhledem už známá obálka. Alice ji obratně vytáhla a vzápětí opět zmizela uvnitř domu, nechtěla riskovat setkání s rodiči. Svěřit se s tajemstvím kamarádce bylo přeci jenom něco jiného, než celý příběh říct rodičům. V pokoji rychle i s dopisem dopadla na postel a málem se přitom propíchla nůžkami, které tam byly pro případ, že by se objevil vzkaz, nachystané. Alice provedla už předem nacvičený tah  a jak už se stávalo zvykem, vytáhla vzkaz. Málem se u toho sice nůžky řízla, v té rychlosti jí to ale bylo jedno. Hlavně aby se co nejdříve dozvěděla obsah dopisu. 

Moje největší přání je být u tebe, až se budeš potřebovat o někoho opřít.                                                                                                                                C.

„No páni," vykřikla Emma, sotva jí Alice dopis ukázala. Právě kvůli tomu se sešly už o půl hodiny dříve, než obvykle. Nacházely se teď téměř na boční straně školy, v rohu, kam lidé chodili málokdy. Vlastně se tady někdo objevil pouze v případě, že si chtěl zapálit. Dnes to ale vypadalo na nekuřácký den a to holkám hrálo do karet. Mohly se tady tudíž nerušeně bavit a opakovaně přemýšlet, kdo by mohl být ten tajemný a očividně do Alice zamilovaný ctitel. 

„Holka, toho se drž, vypadá to, že tě má opravdu rád," radila Emma.

 „Jak se mám jako asi držet někoho, u koho ani netuším, kdo by to mohl být?" odvětila Alice, rozmrzelá z neúspěšného pátrání.

 „Počkej, možná to už brzy zjistíš," odpověděla a poukázala na chybu, které se musel ten neznámý dopustit. Obálka, ve které byl schovaný vzkaz, totiž nebyla úplně tak bílá, jak se nejprve zdálo. V jednom rohu byla vytištěná adresa, neboli jasný důkaz o tom, kdo dopis napsal.  „Víš, kde to je?"  zadoufala Alice. 

„Jo, ale netuším kdo tam bydlí. Odpoledne to zjistíme," rozhodla Emma za obě dívky. 

Po škole se společně vydaly do části města, kde se podle Emmy měla nacházet již zmíněná adresa. Prošly kolem kanceláří a velkého nákupního centra směrem k vilové čtvrti na druhé straně města. O téhle části města věděla Alice pouze z doslechu, nikdy však neměla příležitost ji navštívit. Neměla ponětí, kdo by tady asi mohl bydlet, pouze věděla, že i pár bohatých studentů z jejich školy, mělo možnost tam žít. Už pouhá představa, že tajemný ctitel,který má o Alice zájem nejspíše pochází z téhle části města, vyvolávala v dívce vzrušení. 

Emma si byla jistá umístěním domu a tak Alice zavedla až přímo na místo. Nejprve se dívky chtěly podívat na jmenovku, poté se ale rozhodly pro jiný plán, schovají se na druhou stranu ulice za auto a budou čekat, kdo se objeví v okolí domu. Sedly si tedy za auto a čekaly. Šeptem se spolu mezitím bavily,

 „Já ani nevím, jestli to opravdu chci vědět," začala se vykrucovat Alice.

 „Neštvi mě. Už jsme tady a odsud není cesty zpět," pohrozila jí s úsměvem kamarádka. 

Po téhle větě už se radši držely v tichosti, naproti se totiž konečně něco začalo dít.  Nejprve se otevřely dveře a v nich se objevil postarší pán s kufříkem v ruce. Namířil si to rovnou ke stříbrnému mercedesu a dívek si naštěstí nevšiml. Alice to už chtěla vzdát, ale najednou dveřmi prošel kluk o poznání mladší, než pán před ním. Protáhl se brankou a loudavým krokem se vydal ulicí pryč. I když ho dívky viděly pouze na krátký okamžik, ihned ho poznaly.

 „Já tomu nemůžu uvěřit, to byl opravdu on," vzdychla překvapeně Alice.

 „Ty vole, holka, ty máš štěstí. Zamilované dopisy od božského Coryho nemá jen tak někdo." řekla uctivě a zároveň trochu závistivě Emma.

 „Třeba to nebyl on, možná sis spletla adresu," kroutila hlavou dívka, které ovšem bylo jasné, že se její kamarádka splést nemohla. 

Obě dívky se pokusily nenápadně odejít a zmizet co nejrychleji z okolí. Společně se snažily vymyslet, co by měla Alice udělat dál. Říct Corymu, že o dopisech ví a nebo to nechat na něm? Emma by se klidně ozvala, Alice si tím zas tak jistá nebyla. Nejradši by byla, kdyby jí poslal ještě pár dopisů a potom se prozradil sám. Podle ní by to bylo rozhodně romantické gesto, podle odvážné Emmy spíše zbytečná prodlužování situace.  Každopádně, nakonec Emma souhlasila s nápadem, nechat tomu prozatím volný průběh. Na další den ve škole se však obě těšily o hodně více, než obvykle. 

Ahoj,

Tak výjimečně je tady hned další díl. Nevím, kdy přidám další, doufám, že ještě do konce týdne. Tak co, myslíte si, že dopisy opravdu píše Cory? A co by jste na místě Alice dělali vy?  Určitě mi napište vše do komentářů, velmi mě to potěší.

Lucky-Lee