Vzpomínky chladnokrevného vraha

7.8. 1864

Bylo mi 14 let, když jsem se konečně rozhodl pro útěk ze sirotčince. Nenáviděl jsem to tam. Jenže jsem nejdřív něco potřeboval.
Co to bylo? Informace o mých rodičích. Kdo byli? Jak zemřeli? Tyto otázky mě provázely 14 let. 14 let mého zatím bezdůvodného života. Ale to se změní...

Jednou po setmění jsem vylezl z postele. Jako každou noc mi hlavou bloudila ona otázka: Jak zemřeli moji rodiče? Co je smrt? Vždycky mě smrt zajímala. Fascinovalo mě jen pomyšlení na poslední výdech člověka. Je smrt spása? Chtěl jsem to zjistit.

Byl jsem už v oné místnosti. Ředitel sirotčince sem schovával všechny informace. Najednou jsem zaslechl kroky. Něco se blížilo. Bylo to na chodbě. Vytáhl jsem z kapsy nůž. Bylo to jediné co mám, i když ani nevím jak se ke mně dostal.
Dveře se otevřely. Bál jsem se, ale něco ve mně mělo radost. Ucítil jsem v sobě něco zvláštního, něco děsivého, ucítil jsem, jak se ze mě stává monstrum. Jakmile vešla ona osoba, bodl jsem. A znovu. Bodal jsem dál a byl pořád šťastnější. A pak jsem najednou přestal. Upustil jsem nůž a zhrozeně se díval na zkrvavené tělo. Nevím jak dlouho jsem tam stál. Nakonec jsem popadl složku se svým jménem, nůž a bez toho, abych si všiml těla na zemi odešel.