Vzpomínky chladnokrevného vraha

12.4.1865

Další rok je pryč. Jsem jen bezcenná troska. Přísně hlídaná troska. Ten mrtvý prodavač způsobil rozruch, ale ne takový, jako můj útěk, ještě nikomu se to nepovedlo. Už rok se snažím svůj kousek zopakovat, ale nejde to. Fízlové sledují každý můj pohyb. Kromě dneška. Mladý pán se změnil. Mladý pán má již 15 let. Mladý pán už je skoro dospělý. Ano. To si myslí. Mladý pán si zaslouží krátkou procházku. Po roce se podívám ven. Budu mít šanci!

Službu měl zrovna nějaký mladíček, ne o moc starší než já. Vyvedl mě z pokoje jako psa na řetízku. Jakmile jsem vyšel ven, všichni si ukazovali. Chtěl jsem se mu ihned vysmeknout a utíkat, ale jakoby to vycítil a sevřel provaz pevněji. Začal se mi v hlavě rýsovat plán. Jako nevinná ovečka jsem kráčel za ním a nevnímal šepot kolemjdoucích, kteří se nám obloukem vyhýbali. Nesl jsem na ramenou tíhu zesměšnění, ale přesto byla má hlava vstyčená a na tváři mi hrál ďábelský úsměv.

Stačilo, aby mladík jednou polevil ve své ostražitosti. Štěstí mi hrálo do karet. Červená sukně se kolem nás zatočila a můj věznizel ji sledoval pohledem. Nebyl sám. I mě okouzlily plné tvary dívky, jež nás svými pohyby doslova doháněla k šílenství. Tanečnice na náměstí věděla, jak se pohnout, aby jí z rudé sukně vykukovalo přesně tolik, aby to muže uvedlo do varu a ženy nepohoršovalo. Byl to okamžik, ale osudný.

Čekal jsem rok. Rok! A nyní, nyní je čas, aby zvíře uvnitř mě zase povstalo. Je to had? Jen to lev? Ne. Není z našeho světa. Je to monstrum. Monstrum, které živím, a které živí mě. Společně se dělíme o lidské neštěstí a lidskou krev. Dlouho sice spalo, ale stačí pár vteřin a bude vzhůru. Tři, dva, jedna....