Vzpomínky chladnokrevného vraha

10.8. 1864

Probudila mně rána. Majitel obchůdku, ve kterém jsem přespal, se očividně šel podívat do skládu a vzít pár věci. Slyšel jsem těžké kroky, které se nebezpečně přibližovaly. Zase ten pocit... Strach? Ne. Radost? Potěšení? Vzrušení! Ano! To bylo to slovo. Opět jsem cítil to monstrum ve mně. Ale tentokrát to bylo jiné. Silnější. Nechtěl jsem se chránit. Chtěl jsem vraždit. Necítil jsem nic, jen tu obrovskou touhu zabořit svůj malý nožík přímo do hrudi toho člověka. Nemohl jsem se dočkat. Neměl jsem z něho strach... protože on by se měl bát mě. Ani na minutu jsem nezaváhal. Jakmile vešel dovnitř, bodl jsem. Ne jednou. Ne dvakrát. Ruka bodala jak se jí chtělo. Pořád dokola. Ten stejný pohyb zápěstím. Energie projížděla mým tělem a krev se rozlívala všude kolem. Zaslechl jsem křik. Asi 10ti letá dívka v otrhaných šatech stála na schodech. Strachy se nemohla pohnout. "Viděla mě!" problesklo mi hlavou a rozběhl jsem se k ní. Byla to očividně dcera mojí oběti. Skoro jsem ji měl. Jen natáhnout ruku a byla by mrtvá. Nepovedlo se. Jako hádek se prosmýkla kolem sudů s vínem a vyběhla na ulici. Nevšímal jsem si pohledů ostatních lidí. Nevšímal jsem si ani strážníků, kteří se za mnou hnali, aby uchránili dívku a mě zavřeli zpátky do sirotčince. Viděl jsem před sebou jen tu malou mršku marně prchající před mou ruku pevně svírající nůž. Najednou mě zezadu chytily dvě ruce. Byl jsem v pasti. Chytli mě!