Vzpomínky chladnokrevného vraha

12.4.1868

18

Jak magické číslo. Jak magický věk. Možná pro někoho. Pro mě znamená vězení. Tolik let jsem přežil zavřený v jedné místnosti. Byl bych ani nevěděl datum, kdyby mě ten den neměli převézt na místo, kde musím zůstat pozbytek svého života. Musím? Oni netuší, že já nemusím nic. Netuší, co je čeká.

V poutech mě odvedli jako nebezpečného vězně. Jako? Proč jako? Protože jsem nebyl vězeň. Byl jsem nebezpečný, to ano, ale ne vězeň. Nikdy mě neuvězní. Nikdy se jim to nepovede. Pouta to byla pevná, ale ne nerozbitná a já měl přece sílu jako býk...

Vyčkal jsem na správnou chvíli a jednoho ze svých věznitelů popadl za kabát. Netrvalo dlouho a moje pouta se mu zarývala do krku, přičemž ostatní jen zírali. Než se vzpamatovali, držel jsem v ruce i pistol mého věznitele a tlačil mu ji k hlavě. Domluva byla rychlá: nezastřelím ho a oni mě nechají jít. Samozřejmě jsem jim nevěřil ani slovo, ale oni mi na to skočili. Jakmile jsem povolil stisknutí, pokusil se mi jeden z nich vyrvat pistoli. To jsem však čekal a okamžitě ho praštil po hlavě svými pouty, které jsem měl stále na sobě. Sesunul se k zemi a všichni pochopili, že jejich jediný triumf se teď obrátil proti nim. Pouta byly skvělou zbraní.

Dal jsem se na útěk a vnímal, jak zbylí tři vojáci nechali na zemi ležet zraňeného druha a vrhli se za mnou. Po dlouhé době jsem ucítil závan vzrušení a také uviděl denní světlo. Svoboda byla tak blízko!

Ok, neumřela jsem, jen jsem si potřebovala v klidu rozjet školu, teď už bych mohla vydávat normálně. :D

Edith