Adrian a řekl "Mari jsi v pohodě " a něžně se usmál, já jen přikývla na souhlas a vykoktala "D-D-děkuji"on se zase usmál a šel si sednout na místo a já šla za ním a sedla si na své místo a čekala jak začne hodina. Jak přišla učitelka tak nám oznámila že budeme hrát divadlo, celá třída byla nadšená kromě mě protože jsem věděla že pokud dostanu nějakou roli tak mě všichni budou otravovat víc než teď, ještě stěsťí že mě nikdo nevybere. Pak ještě řekla pár věcí azazvonilo trvalo to strašně dlouho než všechno řekla.
Po škole
Vyšla jsem ze třídy a šla domů, cesta byla kratká protože bydlím vedle školy. Když jsem byla před mím domem tak jsem šla ke dveřím a pomalu a jistě je otevřela, když jsem vešla do domu tak tam už čekala moje máma a můj nevlastní táta "Ahoj Mami "usmála jsem se a podívala se do jejich očí ale oni se moc šťastně nevypadali "Děje se něco" jak jsem to řekla máma odešla a zůstal tam můj nevlastní otec "Jsi uplně neschopná dokážeš vůbec něco ?! A co tví kamarádi, ou já zapomněl ty žádné nemáš" a začal se mi smát "Dokážeš vůbec něco jiného než všechno zničit, jsi úplně neschopná, nejraději bych" ani to nedořekl a vlepil mi facku "Tak sakra něco řekni, jsi uplně blbá nikdo tě tu nechce" a začal se smát ještě víc. V tu chvíli jsem už nemohla rozběhla jsem se a vyběhla ven z domů a běžela k opuštěnému mostu a sedla si na zábradlí a přemýšlela nad tým co řekl "Má pravdu všem akorát přidělávám problémy, nikdo mě tu nechce" slzy se mi kutáleli po obličeji a padali na studené kamenné zábradlí "Nikdo mě tu nechce má pravdu, všichni říkají že jim ničím život, už tak nechci žít" dořekla jsem to a chystala se to skončit. Pouštěla jsem se zábradlí a čekala jak spadnu, ale někdo mě chytl. Otočila jsem se a byl to.....
ČTEŠ
Ensemble pour toujours (Dokončeno 👑)
Fanfiction"Proč se se mnou bavíš?Chceš se mi smát ? "Tak to není""Ale je nemusíš mi lhát""Já ti nelžu !""Jsi úžasná holka která si to nezaslouží"Marinett je holka kterou všichni na škole škanují, její rodina jí nechce ani vidět ale přece najde se někdo kdo jí...