Soulmates

Nové začátky

Byl podzimní podvečer. Seděla jsem na pohovce a přemýšlela, co budu dělat. Mohla bych zajít do kavárny a něco si přečíst. Napadlo mě. Jenže nebyla kavárna, do které by nechodili lidé, které jsem nechtěla potkat. Koukla jsem se tedy na internet a našla jednu kavárnu na konci města, o níž jsem neměla ani tušení. Bez váhání jsem se oblékla, popadla Hru lží od Sarah Shepard a vyrazila. Západ slunce ozařoval hnědé a rudé listy javorů. Při sebemenším poryvu větru se na zem snášelo množství listů. Bylo to jako v pohádce. Vždycky jsem milovala podzim a jeho kouzlo. Celou cestu jsem obdivovala okolní krajinu, až jsem konečně došla k cíli. Přede mnou se tyčila trochu děsivá viktoriánská budova. Znovu jsem si zkontrolovala, jestli jsem na správném místě. A opravdu, bylo to tady. Nenápadně jsem vešla dovnitř. Přede mnou se táhla dlouhá studená chodba. První dveře byly dvoukřídlé a prosklené. Vedle dveří byla tabulka: Kavárna Heaven - Místo, kde se střetávají duševně nemocní ze zdejšího ústavu se zdravými lidmi a mohou tak navazovat nové kontakty. Zamrazilo mě a chtěla jsem se otočit a odejít, jenže jsem si všimla, že zevnitř na mě kouká jedna ze servírek. Bylo mi trapné odejít a tak jsem jen na sucho polkla a vešla. Duševně nemocní lidé mě vždycky děsili a radši jsem se jim vyhýbala i přes to, že mi jich bylo líto. Byla to celkem útulná místnost. Bylo tu piano i pár malířských pláten. Na pravé straně stál dlouhý bar, za kterým stály usmívající se servírky. Rozhlédla jsem se kolem, ale všechny stoly byly obsazené. Jen v rohu u dveří byla jedna volná židle. U stolu seděl mladý chlapec. Byl shrbený, bledý, černé dlouhé vlasy mu zakrývaly půlku obličeje. Na sobě měl tmavě modrou mikinu s kapucí, kterou měl nasazenou a černé potrhané džíny. Celkově na mě působil dost děsivě.

„Posadíte se?" vyrušila mě z přemýšlení servírka.

„No já nevím...Můžu si sednout?" kývla jsem k chlapci.

Servírka se usmála. „Jen si sedněte. To je Jaylen....Ani se nepodíváš? To je neslušné." řekla Jaylenovi jemně. Ten se zachvěl a vzhlédnul ke mě. Okamžitě mi projel mráz po zádech. Z pod vlasů jsem uviděla jeho oči. Byly tak zvláštně modré a jeho zorničky byly velmi, velmi malé což působilo strašidelně. Věnoval mi pohled a zase sklopil hlavu.

„Dáte si?"

„Ovocný čaj, děkuji."

Vytáhla jsem si knihu, ale hlavou mi stále proudily myšlenky a různé scénáře, ve kterých se na mě Jay vrhne a začne mě škrtit, nebo najednou začne křičet nebo podobné věci co blázni dělávají. Zavrtěla jsem hlavou, abych ty myšlenky odvrátila, přece jenom nevím, co se mu stalo, a tak jsem se ponořila do čtení...Byla jsem už natolik zabraná do čtení, že jsem přestala vnímat okolí. I to, že mě Jay celou dobu upřeně pozoruje. Když v tom mi jeho ruka přistála uprostřed knihy. Lekla jsem se, div jsem nevykřikla.

„C-co se děje?" zeptala jsem se vyděšeně.

On jen poklepal prstem na knihu.

Nechápala jsem, co tím naznačuje.

„Chtěl bys jí půjčit?"

Znovu poklepal prstem na knihu.

„Nebo si chceš číst se mnou? Víš, já nevím co, když mi to neřekneš...."

Jen se široce usmál. Polil mě studený pot. Na jeho úsměvu bylo něco děsivého. Připomínal úsměv psychopata. Přisedla jsem si tedy k němu na protější gauč a dala knihu doprostřed a zkusila se opět začíst. Periferně jsem sledovala i jeho, vlastně to nebylo tak hrozné. Přeci by sem neměli přístup ty nejhorší pacienti, že ne? Nebo ano?

Bylo 10 hodin večer, když jsem si řekla, že je čas jít domů. Schovala jsem knihu a zvedla se k odchodu.

„Tak sbohem, ráda jsem tě poznala. " pousmála jsem se a vydala se k baru zaplatit.

„Udělala jste na něj dojem." usmívala se servírka.

„Vážně?"

„Většinou na nikoho nereaguje a na vás se dokonce usmál."

Jo, z toho jsem měla málem smrt. Řekla jsem si pro sebe. „Co se mu stalo? To vůbec nemluví?"

„Bohužel, když byl malý, jeho otec ho opustil, tak žil jen s matkou a jejím přítelem, jenže on jeho i jeho matku bil, týral a zamykal v domě. Jen si vemte, jaké to muselo být pro malé dítě vidět, jak jeho matku týrají a jeho vlastně taky. Takhle vyrůstal 15 let. Jednou otčím přišel domů opilý a zmlátil jeho matku tak, že zemřela a on to celé viděl. Něco se v něm asi zlomilo, protože vzal nůž a ubodal otčíma k smrti. Všechen ten vztek vybublal napovrch a rozřízl mu ústa, vyřízl oči a rozpáral ho od hlavy k patě. Byla to tenkrát velká událost. Zbláznil se z toho a přestal jakkoliv komunikovat. Dlouho pobýval na psychiatrii pro zločince, ale když se začal zlepšovat tak ho přemístili sem, aby měl zase styk s normálními lidmi."

Celou noc jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla a hledala jsem zprávy o tom případu. Děsilo mě to, ale zároveň mě to zajímalo čím dál víc. Určitě jsem v té kavárně nebyla naposled...