Soulmates

Krev jako víno

Pomalým krokem jsem se vydala do sanatoria. S jeho mikinou v ruce jsem čekala na vrátnici. Konečně jsem ho viděla scházet po schodech dolů.

„Tady..." podala jsem mu jí.

Jen mi jí vytrhl z ruky a prošel kolem mě ven.

Šli jsme vedle sebe. Byl slyšet jen křupající sníh. Mrazivý vítr štípal do tváří a horká pára vycházela z našich úst. Došli jsme na malou zasněženou pláň daleko od blázince.

„Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkla. " řekla jsem omluvně.

Zvedl ke mně hlavu a široce se usmál.

„Co se stalo, že jsi byl na samotce?"

Odpovědi jsem se ale nedočkala.

„Notak...Jsme tu sami, můžeš mi to říct. Tady tě přece nikdo neuslyší."

Zasmál se tak hrozivě, až mi tuhla krev v žilách.

„Kdo si myslíš, že jsi?" mluvil hlubokým a přesto příjemným hlasem. „Matka Tereza? Ty myslíš, že mi pomáháš?"

Ještě pořád mě překvapovalo, že se mnou mluví. „Snažím se ti pomoct..."

„Nestojím o pomoc!" odsekl. „Chceš vědět, co se stalo? Tak já ti to řeknu..." pomalu obcházel kolem mě. „Pravda je ta, že jsem svojí matku zabil sám. Byla to špinavá feťačka, která mě mlátila, řvala na mě, často mě nechávala za dveřmi domu přes noc. Jenže všechny tyhle věci sváděla na svého přítele. Ten do ní byl tak zblázněný, že to jen přehlížel. Jednou už toho na mě bylo moc a nemohl jsem to dál snášet. Prostě cvak. Něco ve mně se najednou přepnulo a já viděl rudě. Jenže do toho se připletl ten blbec a všechno zkazil. Musel jsem ho taky zabít. V ten moment jako bych to už nebyl já. Na povrch vyplulo moje alter ego. Pocit toho, jak jsem někomu vzal život ve mně vyvolával jakýsi příjemný pocit...A pak už mám pár měsíců jako v mlze. Temno...Nic si nepamatuju. Ani nevím, kdy jsem přestal mluvit...Léčili mě různými metodami. Ale elektrošoky byly asi ty nejhorší...Po nich mi zůstaly ty tiky. Nejde to ovládat...No, když jsem potom přišel k sobě, dělal jsem všechno proto, abych odtamtud vypadl. A taky že jo. Pustili mě za dobré chování sem. A odtud jsem se chtěl taky rychle vypařit... Měl jsem už skoro vyhráno, dokud ses do toho nepřipletla ty!" zastavil se za mnou. „Chtěl jsem zabít i tebe."

Měla jsem z toho husí kůži. Srdce mi bušilo jako o závod.

„Ale pak jsem si řekl...Budeš se mi hodit. Díky tobě mě pustí ven."

„Tomu nevěřím." otočila jsem se na něj.

„Protože jsi naivní husička." usmál se.

„Ne! To nemůže být pravda. To všechno...Ta kytka, doteky, polibek...Toho by nebyl schopen člověk o jakým jsi teď mluvil."

„Hrál jsem si s tebou, nechápeš? Manipuloval jsem tebou."

Nechtěla jsem si to přiznat. „A co ty chlapi v parku? Nemyslíš, že takový drsňák by je přepral všechny?"

„Za prvé nejsem rváč, jsem vrah a za druhé myslíš, že jsem měl možnost chodit posilovat? V blázinci asi těžko. Jsem zavřenej 13 let" ušklíbl se.

Došly mi slova... „Jsi odpornej."

„A přesto mě nenecháš být. Zajímavé."

„Chtěla jsem ti pomoct ven, ale teď se postarám, abys zůstal vevnitř." řekla jsem znechuceně a vydala se rychlou chůzí po cestě zpátky.

Chytil mě za ruku a prudce otočil k sobě, div jsem nesklouzla.

„Ale, ale, ale...Kampak? Nikomu o tomhle neřekneš!"