Soulmates

Pokroky

Po práci jsem zamířila domů, dala si sprchu a vybrala novou knihu z knihovny. Sbalila jsem si a vyjela do kavárny. Jay seděl na svém obvyklém místě.

„Ahoj." řekla jsem opatrně. Jay se na mě jen upřeně zadíval.

„Vidím, že vás to včera neodstrašilo. To je dobře, takové lidi tu potřebujeme." usmála se servírka.

„Chtěla bych mu nějak pomoct."

„Můžete ho navštívit i odpoledne mimo kavárnu, když budete chtít. Už má povolené i vycházky."

„Myslím, že tady to bude zatím fajn." pousmála jsem, představa, že s ním budu někde sama, mi nebyla moc příjemná.

„Dobře. Tak vás už nechám." řekla a odešla.

Podívala jsem se na Jaye. Přes vlasy mu nebylo moc vidět do obličeje.

„Jsem Ava. Měla jsem se představit už včera..."

Jen nehybně seděl a sledoval mě.

„No...Mám s sebou knížku jestli by sis chtěl číst taky..."

Ani se nepohnul.

„Jasně...Tak já si sednu vedle tebe, jo? Jako včera." přisedla jsem si a otevřela knihu.

Otočil hlavu ke mě. Mezitím mu dvakrát tiklo v oku.

„Tak jo...To nebylo vůbec děsivý." řekla jsem s úšklebkem a začala jsem si číst. On setrvával ve stejné poloze. Po očku jsem ho pozorovala a přála si, aby s tím přestal. Ruce jsem měla zpocené, jak jsem byla nervózní. Po chvilce se otočil na knihu a vypadalo to, že čte. Tak jsem pomalu otáčela stránku za stránkou doufajíc, že čte rychle jako já.

Otočila jsem na stránku, kde byl obrázek držících se rukou. V tom jeho ruka přistála na obrázku, až jsem sebou trhla.

„Copak? " zeptala jsem se.

Poklepal dlaní na obrázek a pak ji otočil. Na prázdno jsem polkla a svojí roztřesenou ruku jsem vložila do jeho. Prudce ji sevřel, až jsem se polekala.

„Budeme kamarádi?" pokusila jsem se o úsměv.

Nereagoval. Jen se díval na ruce a já cítila, jak pomalu přidává na stisku. Začala jsem panikařit.

„To bolí." řekla jsem.

Ale on přidával víc a víc, až jsem cítila, jak mi křupou kosti.

„Tak dost." křikla jsem na něj a snažila se vyškubnout.

V tom mě pustil. Celá roztřesená jsem zahýbala prsty, abych zjistila, jestli něco není zlomený. Naštěstí nebylo, ale otlaček jeho stisku byl stále znatelný. Sbalila jsem se, zaplatila a odešla. Žádná ze servírek si toho naštěstí nevšimla. Něco ve mě nechtělo, aby z toho měl Jay problémy. Ale byla jsem si jistá, že tam nějakou dobu ještě nezajdu.

Uběhly dva týdny, co jsem naposled byla v kavárně. Byl sobotní večer a dost jsem se nudila. Tak jsem se vydala do kavárny. Když jsem vešla dovnitř, nikde jsem Jaye neviděla, přišlo mi to divné, ale jen jsem nad tím pokrčila rameny a zasedla ke stolu. Tentokrát jsem si s sebou vzala notebook, abych využila čas k hledání nového bydlení. Když jsem se pomalu chystala jít domu, ucítila jsem jemný průvan na kůži. Vzhlédla jsem. Do místnosti vešel Jay. Chvilku postával u vchodu a pak si přisedl ke mě. Trochu jsem si poposedla, nejistě se usmála a zahleděla se do počítače.

Najednou přede mě položil poupátko rudé růže. Instinktivně jsem k němu přivoněla.

„Děkuju..." podívala jsem se na něj překvapeně.