Soulmates

Nová identita

Jeli jsme už nějakou tu hodinu. Ticho narušoval jen zvuk motoru.

„Zastav mi, prosím." řekla jsem znechuceně.

Nic na to neřekl a upřeně sledoval zasněženou cestu.

„Zastav!"

„Ne!" odsekl. „Nemůžu zastavovat. Ještě nejsme dost daleko."

„Kam máš jako v plánu jet?"

„Do většího města...Třeba do Atlanty."

„Skvělý." utrousila jsem ironicky.

„Notak...Nebuď taková...Začneme spolu nový život. Copak ty to nechceš? Já myslím, že jo." rty se mu zkroutily do úsměvu.

„Nechci být spolupachatel."

Zasmál se. „Ale lásko, nepřeháněj."

„Do čeho jsem se to namočila..." povzdechla jsem si pro sebe a se slzami v očích sledovala zimní krajinu...

Po 7 hodinách jízdy jsme zastavili u, ne moc hezky vypadajícího, motelu uprostřed Atlanty. Dala jsem recepčnímu menší zálohu a vydali jsme se do našeho pokoje. Byla to jedna malá místnost s koupelnou a toaletou. Na zemi byl položen omšelý hnědý koberec. Zdi byly špinavě bílé a závěsy na tom nebyly o nic líp. Stála tam jedna manželská postel, na které byl tmavě zelený přehoz a naproti posteli malý stolek s televizí. Páchlo to tam po chlastu a cigaretách.

„Ráno pojedu domů." zamračila jsem se.

„Tvůj domov je přece tady." otočil si mě k sobě. „Se mnou."

„To určitě. Dělej si, co chceš. Já jedu domů."

„A co tam budeš dělat? Nemáš rodinu...Ani přátele...Ani přítele...Nikoho. Jakmile tam přijedeš, budou tě vyslýchat. Možná tě i zadrží za napomáhání v útěku. Je přece divné, že za mnou jedeš na návštěvu a jako na potvoru pár minut po tom je Becky mrtvá, já pryč a stopy ve sněhu nelžou." spokojeně se usmíval.

Uvědomovala jsem si, že má pravdu. Nechci, aby mě zavřeli...

„Teď jsme tu jen my dva." pohladil mě po tváři. „Nový život, který nás čeká...Poddej se tomu. Nech minulost za zády...Nebo ti mám koupit balonek?" ušklíbl se.

Donutilo mě to se pousmát. „Fajn...Ale nemáme peníze. Pár drobných mi ještě zbylo, ale pro nás dva je to málo..."

„O to se postarám...A teď pojď. Zasloužíš si horkou koupel."

Na druhý den jsem se probudila v posteli sama. Prošla jsem motel, ale Jay nikde. Rozhodla jsem se tedy počkat v pokoji, jestli se objeví. Pustila jsem si starou černou televizi, abych si ukrátila čas.

„...A máme tu další zprávy. V noci na dnešek uprchl, ze Sanatoria Sv. Rity, mladý vrah Jay Beckett. Je psychicky narušený a mohl by ohrozit své okolí. Proto vyzývám společnost, aby okamžitě dala vědět policii, kdyby jej zahlédla. Opakuji tento muž může být velice nebezpečný..." hlas televizní reportérky zněl místností. Okamžitě jsem televizi vypnula.

„Co budeme dělat?" promnula jsem si obličej.

V tom do pokoje vkročil Jay. „Jsem tady." usmíval se od ucha k uchu.

„Už po tobě vyhlásili pátrání..."

Jen mávl rukou. „Sehnal jsem pár věcí." z kapsy vytáhl dvě kartičky. „Nová identita. Jedna tvoje a jedna moje."

Podívala jsem se na kartičku. „Sybila Hoodová? Děláš si srandu?"

Zasmál se. „Nic lepšího na výběr nebylo."